Filosofie 20. století

v tomto období se mluví o zániku filosofie – s neustálým zvědečťováním společnosti jsou někteří lidé přesvědčeni, že filosofie je přebytečná, protože není vědecká
existují snahy o zvědečtění filosofie

Pragmatismus

důležité je to, co je praktické
některé otázky se ve filosofii řeší neustále dokola

J. Dewey

zavedl pragmatismus do praxe
vychází z něj některé alternativní školy
sám jednu alternativní školu založil – vše, co se v ní učilo, mělo nějaký dopad do praxe; žáci byli více zdatní v praktické stránce

Frankfurtská škola

vycházejí z marxismu
řeší ekologii, feminismus, zabývají se alternativními způsoby života (méně komerčními)
společenský vývoj nemusí jít jen revolucemi, společnost se může měnit díky reformám
tyto reformy budou provedeny díky marginálním skupinám (skupinám na okraji společnosti)
když se přijme nějaký zákon, ten vyhovuje většině lidí; existuje ale nějaká skupina, které zákon nevyhovuje, tato skupina se bude snažit prosadit nějakou reformu

J. Habermas

jednání s lidmi:
příklad: jednání s úřady, politické kampaně
Habermas vidí instrumentální jednání i v politice: aby někdo mohl něco prosadit, musí být zvolen, aby byl zvolen, musí ho být vidět, aby byl vidět, musí mít majetek/prestiž

H. Marcuse

kritizuje konzumní způsob života
konzum na první pohled vypadá dobře – reklama nám nabízí výrobky, my si je můžeme koupit; všeho máme dostatek
ve skutečnosti jsme manipulováni – reklama nám věci nutí
společnost je komerční, konzumní, všechno se přepočítává na peníze – včetně lidí
jednorozměrné myšlení – to, že všechno přepočítáváme na peníze; všechno je byznys
konzumní společnost je tak nastavená, že když se objeví nějaká opozice proti komercionalismu, je tato opozice zkomerčněna
př.: někdo od rušného světa uteče do chaty uprostřed lesů, někoho jiného napadne, že toto je úžasný způsob, jak vydělávat na přepracovaných manažerech a začne podobné dovolené nabízet za hříšné peníze
Marcuse si uvědomil, že i komunistické ideologie mají podobné problémy
srovnává neomarxismus s marxismem – zatímco v marxismu byli hybnou silou dělníci, mluvčími byli politici, neomarxismus nestaví na dělnících, nýbrž na všech odlišných skupinách (hippies, intelektuálové, spisovatelé), představiteli neomarxismu nejsou politici

E. Fromm

Strach ze svobody

He? název díla?
lidé se prý bojí svobody – původem jsme křesťanská společnost
tím, že Adam přes zákaz snědl jablko, učinil první svobodný akt (neuposlechl příkaz) – církev toto vykresluje jako hřích
strach ze svobody tedy máme, protože máme svobodu spojenou s hříchem, zodpovědností
strach ze svobody vysvětluje, proč dodnes fungují totalitní ideologie – lidé mají svobod příliš, mají ze svobody strach, radši se uchýlí k upírání svých svobod – pak se cítí bezpečněji

Mít, nebo být?

existují dva mody života: vlastnění a bytí
žijeme-li modem vlastnění, jde nám o zajištění si co nejvíce hmotného majetku, nejde nám o osobní růst
žijeme-li modem bytí, jde nám o zážitky, duševní rozvoj, osobní růst
společnost je tak nastavená, že modus vlastnění naprosto převládá – „když nemáš majetek, jako bys ani nebyl“

Freudismus

Sigmund Freud

je absolutním deterministou – kvůli tomu, že Země a Vesmír fungují na určitých zákonitostech, je vše předem určeno (jako to, že když pustíme míč, dokážeme pomocí fyziky přesně určit, jak bude padat)
náhody tedy objektivně neexistují – věci považujeme za náhody jen proto, že je nedokážeme předpovědět (vše je předem určeno, ale nemáme dostatek informací na to, abychom to dokázali předpovědět)
Freud vychází z Schopenhauera
dělení psychiky člověka:
člověk se během svého života vyvíjí – malé dítě má jen id, později vzniká ego (kolem 3. roku života – období já), později se tvoří i superego (svědomí, morálka)
podle Freuda se dá lidská historie připodobnit k tomuto vývoji: období id odpovídá pravěk – lidé byli nejvíce zvířecí, naplňovali pudy, potřeby
období ega odpovídá starověk – už vznikají státy, He? ty jsou zaměřeny samy pro sebe
období superega odpovídá středověk – náboženství odpovídá jakési morálce, rodičovské autoritě (u člověka superego vzniká zvnitřněním rodičovské výchovy); Bůh je ten vševědoucí, všemohoucí
stejně jako u člověka je důležité rané období jeho života (dětské vzpomínky), u lidstva jsou důležité věci, které se dochovaly z dávných dob – např. pohádky
u člověka často dochází ke konfliktu mezi idem a superegem (komplexy), u lidstva je výsledkem válka

Carl Gustav Jung

jeho otec byl protestantský pastor
obhajuje náboženství z hlediska psychologie (neřeší, zda Bůh existuje, řeší, zda má náboženství nějaký pozitivní vliv na človška)
vyzdvihuje zpověď – každá bolest, se kterou se podělíme, je poloviční; díky tomu, že o problému mluvíme, nemůžeme ho vytěsnit, vyřešíme ho

Karen Horneyová

kritizuje společnost – je přehnaně zaměřená na výkon
na jednu stranu se člověk snaží překonávat, pracuje na sobě
z hlediska psychologie je daň příliš vysoká – zaměření na výkon se negativně projevuje na mezilidských vztazích – lidi okolo sebe bereme jako konkurenci

Fenomenologie

směr zaměřený na chování
pokud má člověk nějaké problémy, neřeší se příčina, nýbrž projevy
tím, že změníme vnějšek, změní se i vnitřek

Edmund Husserl

narodil se v Prostějově (byl ale německy mluvícím Židem), studoval matematiku na UK
má technický (matematický) pohled na filosofii
filosofie se podle něj snaží být vědeckou, to se jí ale během celého vývoje nedaří
během svého vývoje filosofie pomohla ostatním vědám, aby se vyvinuly, sama se ale nestala vědeckou
Husserl se tedy rozhodl, že vyvine novou metodu poznávání podstaty, aby filosofii zvědečtil
Husserl vytvořil tzv. fenomenologické redukce – je potřeba vyzávorkovat subjekt a objekt poznávání; měli bychom jasně oddělit subjekt (pozorovatele) a objekt pozorování – sebe bychom měli odprostit od všech předsudků a zažitého vědění, objekt bychom měli oddělit od všeho ostatního
kritika: nedokážeme se úplně odprostit a nedokážeme ani dokonale izolovat objekt; pokud objekt izolujeme, ignorujeme jeho vztahy okolí (věc není jen věc sama o sobě, je potřeba brát úvahu i její vztahy s okolím)

Filosofie bytí

M. Heidegger

navazoval na Husserla, znali se
od roku 1933 byl členem NSDAP, díky členství se stal rektorem na universitě
brzy ale s NSDAP přestal sympatizovat, nechal se předčasně penzionovat – He? jako že odešel do penze?
tento „vroubek“ mu ale zůstal, po válce mu byl vyčítán

Dasein–Angst–Sorge

Dasein – bytí, existence, přítomnost, uvědomování si svého života
Heidegger tvrdí, že naše bytí vede k smrti – celý život jen směřujeme k smrti
Angst – strach, celý život máme strach o své bytí, že o něj přijdeme (strach ze smrti)
Sorge – starost, celý náš život je bojem o přežití, jde jen o to, jak dlouho tento boj dokážeme vést
vše, co děláme, děláme v rámci boje o přežití (př.: chodíme do práce, abychom se mohli najíst a neumřeli hladem)

Módy žití

měli bychom života vystupovat tak, abychom měli pořád čistý stůl (čistý štít) – dotahovat věci v životě, neodkládat na příště (protože „příště“ nemusí přijít)

Pohled na věci

věci:
podle Heideggera přibývá věcí pouze přítomných na úkor věcí jsoucích po ruce
pokud si nevážíme věcí, nevážíme si ani lidí, kteří věci vyráběli

Existencialismus

reaguje na světové války – hrůzy, kterých je lidstvo schopno
existencialismus vrcholí v absurdním dramatu
otázky:
existencialisté se rozdělují na věřící a nevěřící – ateisté dospívají k tomu, že lidská existence žádný smysl nemá, odsuzují věřící existencialisty – tvrdí, že jsou zbabělí, protože místo aby přiznali, že život smysl nemá, raději utečou k Bohu

Albert Camus

lidská existence nemá smysl, je absurdní
život vůbec nedržíme v rukách, nijak nemůžeme ovlivnit okolnosti – můžeme se snažit, jak chceme, ale pak nás třeba náhodou srazí auto (což jsme nemohli nijak vědomě ovlivnit)
dvě možnosti vyrovnání se s tímto zjištěním:

Jean Paul Sartre

ateista
člověk je tím, čím se udělá – to, jací jsme, si tvoříme sami; máme za to zodpovědnost
existence předchází esenci – naše podstata je v budoucnosti, člověk nejprve existuje a tím, jak existuje, projektuje do budoucna svou podstatu
neexistuje-li bůh, má člověk absolutní svobodu, ale tím pádem i absolutní zodpovědnost – za veškeré své jednání si člověk může sám
jsme prý ale zodpovědní i za ostatní – tím, že něco učiníme, ovlivníme ostatní – postavíme je do situace, ve které se budou muset nějak rozhodnout – donutíme je být svobodnými

Gabriel Marcel

věřící
zabývá se člověkem a technikou, technickým pokrokem
technika není dobrá ani špatná – pouze ukazuje nás samé, je používána podle toho, kdo ji používá
technika ukazuje, co vše jsme schopni dělat (války), to nás vede k zoufalství
člověk prý stvořil techniku, aby mu pomáhala, věřil, že s dokonalejší technikou si vystačí sám bez Boha; místo toho technika ukázala, čeho je lidstvo schopno
prý jde díky technice člověku o věci a ne o podstatu (duchovno)
někteří nakonec prozřou a navrátí se k duchovnu

Karl Jaspers

říká, že to, jací jsme, zjistíme až v kritických situacích
2. sv. v. toto ukázala
dílo – Otázka viny
druhy viny:

Filosofie dialogu

Martin Buber

existují dva vztahy s okolními věcmi a bytostmi:
konfliktní situace mezi námi a jinými lidmi jsou jen následky sporů v naší duši
máme tedy nejdříve vyřešit konflikt v našem nitru, tím se vyřeší vnější konflikt (když budeme klidní, nebudeme nikoho napadat a nedojde ke konfliktům)
tak může ale stále zbýt konflikt v duši druhého – ten si ale už musí vyřešit sám
máme tedy nejdříve řešit sebe, nemáme ale zůstat jen u sebe – pak máme myslet na ostatní a na svět

Nějaký směr

Piérre Teilhard de Chardin

křesťanský směr
vliv He? nějakého směru: říká, že víra a věda by se měly propojit – být v syntéze, namísto, aby se jedna snažila vytlačit jinou
vliv He? jiného směru: každý z nás jsme ve své podstatě středem svého Vesmíru; směřujeme do středu středů (k Bohu)
propojení vědy a víry předvedl na konkrétním příkladu:
Teilhard uznává evoluční teorii, tvrdí ale, že není v rozporu s náboženství, ba naopak: nějaký tvor se sám o sobě nemůže vyvinout v něco lepšího, musí mu pomoct Bůh

Neopositivismus

několik směrů, které vycházejí z positivismu
snaží se opět zvědečtit filosofii

Bertrand Russel

nositel Nobelovy ceny za literaturu
prožil obě světové války
dříve byl skalní pacifista (během první světové války), během nástupu Hitlera názor změnil (jsou některé věci, proti kterým se musí bojovat)
po 2. sv. v. byl duchovním otcem odzbrojování
říká, že i filosofie i věda se mýlí, že některé poznatky obou věd jsou špatné
věda je prý však aspoň v hrubých rysech správná, má nějaké důkazy, o které se může opřít
filosofie má oproti tomu jen domněnky
filosofie se má opírat o vědu, aby byla aspoň o trochu pravdivější
filosofie vytváří hypotézy – měla by si uvědomovat, že jde jen o hypotézy, které nemusí být pravdivé
je dobré, že filosofie hypotézy vytváří, může inspirovat vědu, na které je, aby je ověřila
filosofie by také měla objasnit základní pojmy – pojmy, které chápeme pouze intuitivně (takže každý je může chápat jinak) – život, vědomí, čas, duch, hmota, …

Ludwig Wittgenstein

meze našeho žívota jsou v našem jazyce – jazyk určuje, co si můžeme myslet, protože nad vším přemýšlíme naším vnitřním hlasem
jsme vězni jazyka – jazyk je to, co určuje náš život, co určuje, o čem přemýšlíme a jak přemýšlíme
němůžeme přemýšlet nad něčím, co nedokážeme vyjádřit slovy
naopak: na všechno, na co se dokážeme zeptat, můžeme i odpovědět
chtěl vytvořit umělý jazyk pro vědecké účely – neutrální jazyk, který by smýval rozdíly v myšlení vědců s různým mateřským jazykem
nakonec si uvědomil, že to je marná práce – můžeme nějaký jazyk nadefinovat, ale nemůžeme určit, jak ho lidé budou používat; jazyky se mění
filosofie tedy má aspoň popsat existující jazyky – i to je ale trochu zbytečné, protože tyto jazyky se budou dále vyvíjet

R. Carnap

říká, že všechna fakta jsou dočasná – každá teorie je dříve nebo později nahrazena jinou, …
pokud je nějaký fakt příliš absolutní (vztahující se na velké množství věcí; „takhle to prostě je“), neměli bychom mu moc věřit, protože to je nejspíš nějaké dogma (tvrzení, o kterém se nepochybuje)
věda by měla provádět verifikaci – při každém novém poznatku bychom měli ověřit všechny předchozí, zda jsou s ním konzistentní

K. R. Popper

tvrdí, že verifikace je příliš pracná (při objevení nového poznatku musíme pracně ověřit všechny dosavadní)
navrhuje falsifikaci – při objevení nového poznatku projdeme všechny staré a vyřadíme z provozu všechny, které jsou tímto novým vyvráceny
když pak přicházejí nové poznatky, nemusíme se při ověřování vůbec zaobírat těmi vyřazenými
když pak přijde poznatek B, který vyvrátí dříve přijatý poznatek A, musíme zpátky vyzkoušet všechny poznatky vyvrácené poznatkem A
He? tu bude nějaký hezký příklad

Další směry

Hermeneutika


vychází z Wittgensteina – zaobírá se jazykem, porozumnění
představitel: H. G. Gadamer
abychom se naučili nějaké nové slovo, podíváme se do slovníku, kde je toto slovo vysvětleno pomocí nějakých jiných; abychom rozuměli těm, musíme znát další a další slova
musíme tedy mít nějaká základní slova, kterým rozumíme od narození
během dětství získáme ve svém mateřském jazyce předporozumění – nejen, že se učíme, jak nějaké věci pojmenovat – my se také učíme, jak o těchto věcech přemšlet
každý jazyk má jiné předporozumnění; ke každému jazyku se váže trochu jiný způsob uvažování, v jednom jazyce třeba nemůžeme přesně vyjádřit to, co v druhém a naopak
máme se smířit s tím, že nejde objektivně předávat informace

Strukturalismus

vše ve světě funguje ve strukturách – vazby, vztahy
představitelé: C. L. Strauss [strós], F. de Saussure [sosür]
bez struktury nejsme nic – naše podstata je dána strukturou a vztahy s jinými lidmi (něčí potomek, něčí kamarád, obyvatel Mariánských Lázní, …)
strukturalismus přesahuje do etiky: na svět nahlížíme nějakým způsobem, když objevíme něco, co nám do našeho pohledu nezapadá, máme dvě možnosti:
př.: zastáváme názor, že přistání na Měsíci bylo zfalšované; když nám někdo poskytne silně přesvědčující důkazy, že přistání na Měsíci proběhlo, můžeme buď říct, že jsme se mýlili, nebo to považovat za součást konspirace

Postmoderna

způsob uvažování, náhled na svět
zakladatelem moderního způsobu uvažování byl René Descartes (Myslím, tedy jsem; He? vyvinul metodu určování asdofij)
za změnu světového postoje z moderny na postmoderny mohou události 20. století (války, konflikty)
moderna si je až příliš jistá (je to takhle, a basta), postmoderna je (až příliš) nejistá
moderna × postmoderna:
He? postmoderna v literatuře: labyrint (dílo má více výkladů, každý si najde to svoje), nezvyklé postavy (např. z okraje společnosti – narušují naše jistoty, představy o tom, jak má člověk vypadat a jak se má chovat)

J. Derrida

He? nějak začal celou postmodernu, pojmenoval atd.
pohyblivé písky – lidská společnost se vyvíjí příliš rychle, mizí nám jistoty, neustále se mění; He? cítíme se jako v pohyblivých pískách – jen tak si jdeme, a hups – spadneme

J. F. Lyotard

fantazijní příběhy – vysvětluje, proč je v dnešní době taková poptávka po fantazijních příbězích
tím, jak současná společnost ztrácí své jistoty, utíká do pohádky, kde je vše jasně definované, je jasně odděleno dobro a zlo, je jasný (často i dobrý) konec

M. Meadová

genderové studie
odděluje anglická slova sex (biologickou příslušnost k pohlaví) a gender (sociální, kulturní příslušnost k pohlaví)
chce nabourat představu, že sex a gender musí být provázané – že muž musí být hned silný, sebevědomý, racionální, … a žena křehká, upovídaná, emocionální
zkoumala kmeny v Jižní Americe – v některých kmenech se muži i ženy chovali stejně (v některých více „mužsky“ (podle naší představy o rolích), v některých „žensky“), v některých se muži a ženy chovali odlišně,

P. Feyerabend

napsal Rozpravu proti metodě – aluze na Descartovu Rozpravu o metodě
tvrdí, že je potřeba zavést vědecký anarchismus – věda má uznávat, že libovolná teorie může být pravdivá – v historii už se často stalo, že nějaká teorie byla vyvrácena; nikdy nevíme, kdy budou vyvráceny ty současné teorie

J. Baudrillard

pracuje se simulovanou realitou a virtuální realitou, do těchto realit lidé utíkají od komplikovaného a nejistého života
simulovaná realita – realita, kterou si „nasadíme na sebe“; zvolíme si nějaký už existující styl (např. styl oblékání, přístup k životu) a stylizujeme se do něj – je to pro nás snažší než žít náš vlastní život („jak se mám zachovat v této situaci?“ × „jak by se postava, kterou hraji, zachovala v této situaci?“)
virtuální realita – realita, do které unikneme; např. elektronický svět (mladší generace), seriály a telenovely (starší generace)

M. Foucault

věda tu není proto, aby nás informovala, nýbrž proto, aby nás zaslepovala – nemá za úkol přinášet nové poznatky, nýbrž potvrzovat ty, které už jsme přijali za vlastní
teprve, až když se nových poznatků, které vyvracejí zaběhnutý stav, nahromadí více, přijde skok a najednou se všechny poznatky přijmou najednou
díla: