Novověká filosofie

Filosofie 17. století

řeší otázku poznávání
stojí proti sobě dvě skupiny, které se sice navzájem respektují, ale jsou v rozporu:

• empirici – důležitější je pro ně smyslová zkušenost, to, na co si můžeme sáhnout
  
• racionalici – důležitější je pro ně dedukce, poznání čistě z rozumu

John Locke

věří v člověka

Názory na stát

říká, že před vznikem státu měli všichni absolutní svobodu, byli však schopni se ubránit proti útokům ostatních
všichni jsou rozumní, mají smysl pro spravedlnost, každý však má jinou míru, zajde jinak daleko, proto může docházet ke sporům s jinými lidmi
stát musel vzniknout, aby se různě nastavená pravidla jednotlivců vyvážila
z učení Johna Locka vycházejí demokratické státy
Locke chce lidem nechat všechny svobody, sebrat jim jen ty nejnutnější
Locke je první, kdo rozděluje státní moc – zákonodárná, výkonná

Poznávání

„tabula rasa“ – v překladu „čistá deska“, „čistý, nepopsaný list“
John Locke je přesvědčený, že novorozenec je jako čistý list, teprve během života získáváme informace a podněty přes smyslovou zkušenost
byl pedagogickým optimistou – věřil, že jelikož každý byl na začátku jako čistý list, lze každého vychovat nebo převychovat
rozebíral dva základní principy výchovy: odměna × trest

• trest – trestat by se prý mělo v soukromí, cizí osobou
• odměna – chválit by se mělo rodičem, na veřejnosti

George Berkeley

věci existují, jen pokud je někdo vnímá nebo vnímal
nevíme, jak věci existují objektivně, víme jen, jaký obraz zanechaly v naší mysli
„Esse est percipi.“ – „Být znamená být vnímán“
solipsismus – označení tohoto názoru; nevíme, jak věci existují objektivně; ani nevíme, zda vůbec existují

David Hume

kritizuje kauzalitu – předpoklad, že jev A vyvozuje jev B
u mnoha věcí předpokládáme, že jev A vyvozuje jev B – přitom tyto jevy spolu nemusí mít nic společného, nebo můžou být příčina a následek zaměněny (jev B vyzovuje jev A), případně zde můžou být ještě další nám neznámé příčiny
nemůžeme nic poznat – vše jsou pouze spekulace, jediné, čím si můžeme být jisti, jsou naše počitky
He? cílem vědy je odhalit, co všechno nikdy nemůžeme poznat; věda jen oddaluje poznání, že nic nevíme

René Descartes

racionalista

Poznávání

dílo Rozprava o metodách – hledá ideální metodu objektivního poznávání
uvědomil si, že má názory, které přijímá jako pravdu; každý názor, o kterém zapochyboval, zavrhl, hledal, zda mu zbude něco, co se už zpochybnit nedá
„Cogito ergo sum“ – „Myslím, tedy jsem“
vše, co přijímáme smysly nebo na co přijdeme rozumem, lze zpochybnit (smysly nás můžou klamat, lidský úsudek se může mýlit), jediné, o čem máme jistotu je, že pokud myslíme, pak existujeme
později ve 20. století byla tato věta zpochybňována, že ani tento důkaz není jistý (je to důkaz kruhem)
Descartes uplatňoval metodickou skepsi – co nejobjektivnější metodu poznávání
tato metoda má čtyři kroky:

• vše zpochybňovat – nepřijímat nějaké informace automaticky, prověřovat je, zda jsou skutečné
  
• rozdělit problém na co nejmenší části
  
• podproblémy brát od nejsnažšího po nejtěžší – pokud vyřešíme nějaký malý problém, může nám to pomoct při řešení velkého problému
  
• máme dělat úplné výčty – informace, ke kterým jsme dospěli, máme ověřit – zda jsme něco neopomněli, zda není nějaký dílčí krok špatně

Názory na duši

duše je podle něj shluk duchů-zvířat (spiritus animales), kteří proudí skrz nervy do těla
tělo je pouhý stroj, který je ovládán duší, duše naopak zažívá emoce a dojmy z těla
zvířata jsou bez duše, jsou to pouhé stroje
Descartes však byl hluboce věřící, člověk je podle něj odrazem Boha, má duši

Podstata člověka

podle Descartese je podstata dvojí:

• věc rozprostraněná – hmotná část, rozprostírá se v prostoru
• věc nerozprostraněná – nehmotná část, duše

G. W. Leibniz

racionalista
dospěl k tomu, že podstatou světa jsou monády – něco jako atomy, základní stavební jednotka, ze které lze složit cokoliv na světě
předzjednaná harmonie – náš svět prý není dokonalý, ale je nejlepší svět, jaký šel stvořit; Bůh je dokonalý, nemůže však stvořit dokonalý svět, protože by pak existovalo něco stejně mocného jako On; Bůh by pak nebyl jedinečný, všemohoucí

B. B. Spinoza

podstatou světa je substance – něco základního, co nepotřebuje nic ke svému vzniku
substance má vlastnosti (atributy) a stavy (mody)

Osvícenská filosofie

spojená s Velkou francouzskou revolucí
řeší spravedlivou vládu a lidská práva
kritizuje absolutismus – nespravedlivá vláda
krizituje i církev – víra je prý slepá, lidé zbytečně hloupnou
je kladen důraz na rozum
optimistický pohled do budoucna – pokud se lidstvo bude držet rozumu, čekají ho lepší zítřky

Anthony Ashley Cooper

zakladatel ekonomie
podle Coopera má každý člověk jakýsi moral sense – smysl pro morálku, pro poznání, co je dobré, špatné, hezké, ošklivé
v okamžiku, kdy člověk objeví svůj smysl pro morálku, bude se snažit chovat morálně; bude se sebezdokonalovat, nakonec by měl být v harmonii se vším ostatním
Cooper odmítá utilitarismus – směr, který chce maximilizovat prospěch všech (tj. „účel světí prostředky“ – při konání dobra nevadí vedlejší efekty, pokud prospěch převáží) – říká, že máme konat dobro jen pro to, že je to dobré, ne proto, abychom získali prospěch

Anthony Smith

zastánce utilitarismu – nemáme se bránit egoismu, máme věci dělat ve svůj prospěch – vedlejším efektem bude, že budeme konat dobro i pro ostatní

Charles Louis de Montesquieu

první, kdo státní moc rozdělil do tří složek
Perské listy – kritizuje francouzský absolutismus; píše dílo z pohledu Peršanů, kteří přijeli do Francie; ukazuje, že absolutismus ve Francii byl horší než despotická vláda v arabské zemi

Dělení státní moci

Duch zákonů

Soudní moc

• soudci z lidu: jsou voleni na krátkou dobu – aby se nestali úplatnými; mají příliš velkou moc – rozsudky vynáší podle své morálky; dnes tento systém funguje např. v USA
  
• stálí soudci: jsou voleni na dobu neurčitou, pevně se řídí zákony; dnes např. v ČR

Zákonodárná moc

lid si má volit zástupce – měli by to být jak zástupci prostého lidu, tak zástupci bohatších a mocnějších
tyto dvě skupiny zástupců by se neustále měly držet v šachu
podobný systém je ve Spojeném království (House of Commons, House of Lords)

Výkonná moc

tato moc by měla mít v rukou jednoho panovníka – jde o věci, které je potřeba řešit okamžitě
oproti tomu zákonodárnou moc má mít v rukou více lidí, zákony jsou tvořeny na delší čas

Spojení mocí

moci se mají navzájem omezovat – výkonná moc má mít právo pozastavovat zákonodárný sbor; zákonodárná moc zase zákony určuje pravidla, kterými se má výkonná moc řídit
zákonodárná moc se ještě člení na dvě podsložky

Geografický determinismus

přírodní podmínky mají vliv na osobnost lidí
každé zeměpisné poloze vyhovuje jiný typ vlády:

• sever Evropy – demokracie, liberální
  lidé jsou kvůli drsným podmínkám uvědomělí a zodpovědní
  He? stažené nervy – samostatnost
  
• jih Evropy – autoritativní vláda
  lidé jsou afektovaní výbušní z horka (roztažené nervy)
  lidé se nudí, mají hezké počasí, vše se jim daří – někdo je musí hlídat
  
• střed Evropy – metoda cukru a biče
  střed mezi severem a jihem, proto se musí aplikovat obě metody

Encyklopedisté

chtějí sepsat veškeré vědění doby ⇒ zvýšení gramotnosti lidí
Denis Diderot
spolupráce – encyklopedie bude kolektivním dílem
více než 28 svazků
vydáváno ve Francii, později zakázáno (aby lidé nebyli příliš chytří), zbytek vydán v Holandsku

Mechanický materialismus

dílo Člověk, stroj
vše je stroj (člověk i Vesmír) – má poruchovost, životnost, musí se napájet
⇒ dehumanizovaná medicína – člověk je opravitelný stroj, ne pacient
poznámka: opakem je He? hamletizovaná medicína – člověk je osobnost, musí se léčit celý, protože nemoc má vliv i na psychický stav

Jean Jacques Rousseau

odlišný od ostatních osvícenců – rozum prý vede lidstvo do záhuby, je potřeba řídit se citem a intuicí, být v souladu s přírodou
dílo: Emil, čili o výchově – He? dítě nevychovává rodič, nýbrž se dítě vychovává samo, nese důsledky svých činů
rozlišuje dva druhy nerovnosti:

• přirozená – vrozená – věk, zdraví, pohlaví, tělesná síla, inteligence
• politická – matejetek, privilegia, pozice ve společnosti

přirozená nerovnost se nedá změnit
Rousseau tvrdí, že lidé by měli mít stejnou cenu bez ohledu na politickou nerovnost
politická nerovnost kdysi začala zavedením vlastnictví
nějaký člověk vymezil nějaký pozemek a prohlásil, že je jeho; ostatní lidé na jeho hru přistoupili – místo, aby mu řekli, že země patří všem, rozeběhli se vymezit si svůj vlastní pozemek
nerovnost se poté stále prohlubovala
nejprve se nerovnost uzákonila, upevnila
později vznikl úřad, který nerovnost dále upevňoval

Ideální stát

z Rousseauovy představy ideálního státu vycházejí levicové směry
stát jako celek je tvořen jednotlivými lidmi – platí nepsaná úmluva, že lidé se vzdali nějakých svých přirozených svobod, aby vytvořili stát

Voltaire

(přezdívka)
ve své době byl známým řečníkem
Candide – filosofické dílo napsané jako román; hlavní hrdina, Candide, se dostává do různých situací, ke kterým se snaží přistupovat způsobem nějakého filosofa
„Zásadně s vámi nesouhlasím, ale budu se do krve bít, aby jste svůj názor mohl veřejně hlásat.“ – pokud má nikdo jiný názor než já, není to můj nepřítel, ale pouze protivník v diskuzi
filosofie dějin – nějaký filosof zkoumá dějiny a vidí v nich nějaký hlubší smysl, účel
Voltaire si myslel, že v historii se střídají období světla (rozumu) a tmy (víry, pověry); celkově se ale lidstvo neustále zlepšuje

Johann Gottfried Herder

cílem člověka je, aby byl sám sebou, aby byl čím dál více lidský, humanizoval se
každý člověk má svůj účel – každý z nás je pro své okolí unikátní, může být pro své okolí vzorem a posunout ho výše
důležitá je výchova
Herder byl u Čechů oblíbený během národního obrození – byl přesvědčený, že každý národ má příležitost vystoupit do popředí, aby se od nich lidstvo něco naučilo
v okamžiku, kdy se národ vyžije, ustoupí a do popředí se dostane další národ
Herder byl přesvědčen, že nejdříve takto do popředí vystoupily románské národy (Antika – Řecko, Řím), po úpadku se do popředí dostaly germánské národy (Rakousko, Prusko, …)
Herder tvrdil, že v jeho době už se germánské národy vyžily a že nastává čas slovanských národů
podle Herdera lidstvo musí mířit k dobru a rozumu – jsou jen dvě možnosti:

• uděláme chybu, uvědomíme si ji, příště ji neuděláme
• zlo bude tak silné, že se nakonec zničí samo

Immanuel Kant Swim Wen Hiis Drunk

jeho filosofie se rozděluje do tří období:

• předkritické: předpokládal, že rozum je neomylný
• kritické: i rozum je potřeba podrobit kritice
• pokritické: řeší uspořádání státu

rozlišuje tři druhy rozumu:

• čistý: základ, který v sobě máme jako lidé; díky čistému rozumu můžeme smyslově, empiricky poznávat
  
• teoretický: empirické poznávání – pomocí smyslů na něco přijdeme, vytvoříme z toho závěr
• praktický: jsme díky němu schopni konat mravní rozhodnutí – poznávat, co je dobré a co ne

rozum má své hranice – antinomie – „protimluvné řeči“, dopouštíme se protimluvu
jakmile se ohledně některé věci dopouštíme protimluvu, znamená to, že nemůžeme poznat celou pravdu

Ontologie

(podstata věcí)
Kant vychází z Platóna
podle Kanta jsou dva světy:

• svět věcí o sobě – je sám o sobě, sám pro sebe
• svět jevů – je pro nás, poznáváme ho smysly
  věcí se nějakým způsobem jeví, ale to neznamená, že takové ve skutečnosti jsou

my víme, že svět věcí o sobě existuje, nemáme ale nástroje ho prozkoumat – podobně jako malé dítě, které ví, že na stole něco je, ale nemůže na něj dosáhnout

Etika

lidé jsou ve vesmíru výjimeční tím, že mají rozum, který jim umožňuje chovat se morálně, rozeznávat dobré a špatné
důstojnost a důstojné zacházení si zaslouží jen rozumová bytost – tedy podle Kanta např. nemusíme důstojně jednat se zvířaty
etický imperativ – etický příkaz, něco, co nám velí učinit etika
rozlišujeme dva druhy imperativů:

• kategorický imperativ: platí vždy bez ohledu na situaci
  nějakou věc máme udělat jen proto, že ji jednoduše máme udělat
  „Nepokradeš“
  
• hypotetický imperativ: platí jen za určité situace
  „Většinou nepokradeš, leda, že bys tím zachránil hladovějící rodinu, nebo tak něco“

principy kategorického imperativu:

• jednej tak, aby se maxima tvého chování mohla kdykoliv stát všeobecně platným zákonem – máme jednat ukázkově, nebo se o to alespoň snažit – tak, aby nevadilo, kdyby se stejně chovali všichni
  
• jednej tak, abys v maximech svého jednání nikdy nezneužíval lidství v sobě nebo ve druhých jako prostředek k dosažení cíle, ale vždy i jako účel o sobě – nemáme využívat druhých jako prostředek k dosažení svého cíle, máme si uvědomovat jejich lidství
  např. prodavači v obchodě: měli bychom je brát jako lidi, kteří mají svůj život, toto je jejich práce; ne jako stroje, které nám spočtou nákup
  
• moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého – svým jednáním nemám narušovat svobodu druhého

čin je morální pouze tehdy, když je konán z povinnost bez jakýchkoli jiných důvodů (vlastní prospěch) – i když něco děláme pro druhé, protože nám to činí radost, není to morální, protože to také činíme pro sebe (pro ten dobrý pocit)
měli bychom se snažit o vlastní dokonalost a cizí blaženost – toto většinou obracíme

Názory na stát

má představu, že lidstvo je schopno fungovat v trvalém míru
v přirozeném stavu mezi sebou státy nemají žádná pravidla, mohou spolu vést války dle libosti
vznikne nějaká federace, která bude sdružovat státy; státy ve federaci se budou navzájem chránit před útokem z vnějšku
do této federace se postupně budou přidávat státy tak, jak se bude vyvíjet jejich mentalita
ideálním státním zřízením je přímá demokracie
ta ale může fungovat až tehdy, když lidé získají kolektivní zodpovědnost – zodpovědnost za ostatní
dokud bude existovat „kolektivní nezodpovědnost“ (on to udělá někdo jiný), nemůže přímá demokracie fungovat
přímá demokracie by byla dobrá např. pro zabránění válek – občané se spíše budou zdráhat začít válku (ví, co to obnáší) než panovník (on bojovat nepůjde)

Německá klasická filosofie

Johann Gottlieb Fichte

považován za jednoho ze zakladatelů vědecké etiky
vědec by se měl snažit rozvíjet obor, který studuje – je to jeho povinnost
jeho práce končí až po smrti – pořád je co objevovat, co zlepšovat
vědec má zapomenout na to, co již vykonal; měl by myslet na to, co má ještě vykonat – neměl by pyšně lpít na svých teoriích a výtvorech
vědec by měl být dobrým popularizátorem – měl by umět své objevy vysvětlit, zpopularizovat

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

poslední filosof, který vytvořil komplexní systém
oficiální filosof Pruského státu
stěžejní dílo: Fenomenologie ducha
vše se točí okolo duchovní podstaty
všichni jsme „hračky“ ducha, duch se skrze nás nějak projevuje, něco na nás zkouší; když ho přestaneme bavit, nechá nás zemřít
Hegel nepopisuje ducha jako Boha, vše se snaží vysvětlovat racionálně
vše je duch, který se vyvíjí

Zákony dialektického vývoje

• zákon negace negace – tři části: teze (nějaký stav), antiteze (opak tohoto stavu, opačný extrém), synteze (zkombinování obojího)
  příklad: historie lidstva: vždy se přikloníme k nějakému názoru, až do extrému, pak se přikloníme k úplnému opaku, pak ke středu (absolutistická monarchie–komuna–parlamentní demokracie)
  
• zákon protikladu – aby se cokoliv vyvíjelo, musí to mít svůj protiklad
  např. pokud by lidé byli všichni stejní, nemohli by se vyvíjet, protože by se nikdo nemohl proti nikomu vymezovat („To je trouba, takový já tedy vůbec nejsem.“)
  Co by bylo dobro bez zla? – kdyby neexistovalo zlo, nemohli bychom dobro proti ničemu vymezit
  
• zákon kvantitativních a kvalitativních změn – lidstvo se vždy nejdříve vyvíjí po materiální stránce (vynálezy, výdobytky), ale nemění se myšlenkově
  až teprve, když se změn nahromadí hodně, změní se i mentalita lidstva
  mentální, morální vývoj lidstva pokulhává za fyzickým, materiálním

aplikace těchto zákonů na představu o vývoji světa:

• teze: v první fázi existoval jen duch, kromě ducha nic neexistovalo
  duch se tedy vymezil proti ničemu
  
• antiteze: může vzniknout hmota
  proti hmotě se vymezuje duch
  
• syntéza: lidstvo × duch
  jak se duch projevuje
  
  • subjektivní duch – to, že máme duši, myšlenkové pochody; aktivní účast ducha v každém z nás
    
  • objektivní duch – v nějaké skupině – např. národ, rodina
  • absolutní duch – tak se projevuje v náboženství, umění, filosofii

Hegel je přesvědčen, že dějiny lidstva probíhají ve spirále – dějiny se opakují, ale pokaždé s trochu jinými okolnostmi

Pán a rab

pán představuje vyšší společenské vrstvy – ty, co vládnou
rab představuje nižší společenské vrstvy – ty, kteří jsou ovládáni
dříve prý byli pán a rab na stejné úrovni – tak ale nemohl přijít žádný vývoj
jednou ale proběhl boj, rab se nechal ovládnout (radši se nechá ovládat, než aby zemřel)
jelikož historie jde ve spirále, musí přijít další boj, při kterém zvítězí nynější rab – jelikož už ale jeden boj proběhl, musí rab přijít s něčím lepším, s čím pána porazí
rab už nemá co ztratit (kromě svého života v otroctví), pán může více ztratit, nechá se ochromit strachem a vzdá se
po boji se rab stává novým pánem; tento cyklus se opakuje
lest ducha – můžeme si myslet, že máme svobodnou vůli, plníme však přání ducha; duch nám podsouvá, že to, co děláme, chceme dělat ze své vůle
duch člověka nebo národa může zaniknout, ale světový duch ne
pokud zanikne duch člověka, jeho myšlenky zůstanou
světový duch je tvořen duchy národa a lidí

Názor na válku

Lidská společnost je jako hladina jezera, jakmile je dlouho v klidu, začne zahnívat.
válka je ozdravný proces lidstva, je pozitivní
He? Hegelovy myšlenky by mohly tvořit základ nacismu a ospravedlňovat ošklivé věci

Historická stadia svobody

• orientální despocie – svobodný je jen vládce
• řecké městské státy – svobodná je menšina
• Prusko – svoboda pro všechny (Hegel byl pruským národním filosofem)