Antická filosofie

Kosmologické období

filosofové řeší uspořádání vesmíru
hledají arché – pralátku, prazáklad, na kterém je založen celý vesmír

Mílétská škola

název podle města Mílétos, což byl dceřiný městský stát Řeků

Thales z Mílétu

podle něj je arché voda – vše živé vodu potřebuje, země prý leží na vodě
předpověděl zatmění Slunce
spočítal výšku pyramid
podle Thaleta je nejsnažší poradit druhým, zatímco nejtěžší je pomoct sobě

Anaximandros

podle něj je podstatou světa apeiron – něco, co je nekonečné, neomezené, neuchopitelné
z apeironu vše neustále vzniká i zaniká – svět nemá počátek ani konec

Anaximenes

arché je podle Anaximena vzduch – je všude, neustále se mění a pohybuje
i voda vzniká ze vzduchu (déšť)
vzduch je neomezený

Pýthagorejci

hudba sfér – zvuk vesmíru, který vzniká jeho kmitáním; na hudbu vesmíru bychom se měli naladit meditací
pýthagorejci věřili v reinkarnaci – na světě máme nějaké úkoly k naplnění, pokud jich dosáhneme, dostane se naše duše dále, v opačném případě život opakujeme
pýthagorejci byli vegetariány – nechtěli jíst maso, jelikož zvířata mohla být také reinkarnacemi; nejedli ani ovoce tvarem připomínající nějaký orgán
pythágorejské ypsilon – není důležitý cíl, nýbrž cesta – důležité jsou zkušenosti a poznatky, které získáváme na cestě, ne samotný cíl; každé byť sebemenší rozhodnutí ústí v další rozhodnutí, které ústí v další rozhodnutí atd.
každý večer pýthagorejci prováděli sebereflexi – přehrávali si události dne, zamýšleli se nad tím, co bylo, co mohlo být; řešili proběhlý den, poučovali se z chyb
pýthagorejské školství – základem bylo authos effa (v překladu „on sám pravil“) – učitel měl absolutní pravdu; žáci se ve škole nesměli k ničemu vyjadřovat, museli umět mlčet; po nějaké době žáci složili zkoušku

Pýthagoras

arché je podle něj číslo, to má kvantitativní, ale i kvalitativní hodnotu (není důležitá jen jeho hodnota, každé číslo také něco představuje)
jeden bod je bod, dva body tvoří přímku, tři tvoří rovinu, čtyři prostor; 1 + 2 + 3 + 4 = 10, číslo deset podle Pýthagorejců představuje vesmír

Hérakleitos z Efesu

vzdal se možností, které mu život dal (měl vstoupit do politiky) a stal se poustevníkem
říká, že existuje nekonečně mnoho vesmírů, člověk je sám o sobě malý vesmír ve velkém vesmíru
podle něj je arché oheň
nikdy nevstoupíme dvakrát do téže řeky – nic, co se už jednou stalo, nelze stejně zopakovat (žádný zážitek není napodruhé stejný)
He? jin a jang – boj × mír

Elejská škola

Xenofanés

kritizuje antropomorfní představy člověka o bozích – to, že si lidé bohy představují také jako lidské, že si je jinak neumí představit

Parmenides

„Jsoucí jest, nejsoucí není“ – existuje pouze „něco“, neexistuje Nic (Nicota, Prázdnota)
jsoucí je prý úplně všude (protože nejsoucí není) – vždy bylo, vždy bude; nemůže ale existovat pohyb, protože pro pohyb je prý potřeba nejsoucí

Zenon z Eleje

aporie – čistě deduktivní důkazy; snažil se dokázat, že pohyb neexistuje

• důkaz půlením: abychom se dostali do cíle, musíme se dostat do poloviny, abychom se dostali do poloviny, musíme se dostat do poloviny poloviny atd., tedy do cíle se nikdy nedostaneme
  
• Achilleus a želva: Achilleus nikdy nedoběhne želvu: pokud ji chce doběhnout, musí se nejdříve dostat na místo, odkud vyběhla, mezitím ale želva o kus popoběhla – aby ji dostihl, musí se opět dostat na místo, kde je želva teď atd.
  
• letící šíp: vystřelený šíp se sice pohybuje, ale v každém jednotlivém okamžiku je nehybný

Mladší fyzikové

Anaxagoras

první filosof z Athén, byl však obviněn z bezbožnosti a musel uprchnout – tvrdil, že Slunce je rozžhavená hromada kamenů, Měsíc je vychladlá hromada kamenů; což odporuje řecké mytologii, ve které Slunce i Měsíc představují bohové
arché jsou podle něj semena všech věcí – něco, co v sobě má potenciál stát se čímkoliv
všechno je prý smíšeno se vším
podle něj existuje nějaký duch, který vše řídí, který není smíšen s žádnou jinou věcí

Empedokles

arché jsou podle něj čtyři živly – voda, oheň, země, vzduch
z těchto živlů je tvořeno všechno
jsou dvě síly – láska a svár; jedna věcem dává vzniknout, druhá je navrací zpět do čtyř živlů

Atomisté

Leukippos, Demokritos
za arché považovali jakési nedělitelné částečky, kterých je nekonečně mnoho a které skládáním vytvářejí další objekty
mezi atomy je prázdno, atom už nejde dělit, protože je celý plný
atomy mají různý tvar, velikost
byli deterministy – dráha, poloha i rychlost každého atomu je předem určitelná
oponovali Elejistům – „Jsoucí jest, nejsoucí také“

Antropologické období

neřešili tolik arché, spíše je zajímal člověk – etika, morálka, …

Sofisté

sofia – moudrost
„morální odpad filosofie“ – jsou ve filosofii odsuzovaní, pracovali s morálkou tak, jak se jim hodilo
Prótagorás, Gorgias
reagují na spory Eleatů a Atomistů (zda nejsoucí je, nebo není) – vše je relativní, člověk si sám určuje, co je pravdivé
náhledy na svět:

• fysei – jsou přísně dané přírodní zákony, které absolutně fungují
  tento náhled zastávali všichni filosofové z kosmologického období
  
• nomoi – přírodní zákony jsou relativní, chápání světa, logiky, … se liší člověk od člověka
  tento náhled zastávali sofisté

nic prý nejde objektivně poznat; svůj názor, myšlenku nelze nikomu jednoznačně, transparentně předat, protože řeč je nedokonalá a každý pochopí výrok jinak
řeč je nejmocnější nástroj, sofisté řeč považovali primárně za nástroj k přesvědčování (manipulaci)
pro úspěch v životě jsou potřeba tři věci:

• gramatika – pokud se chce člověk dokonale vyjádřit (např. kvůli manipulaci), musí umět přesně zformulovat větu
  
• rétorika – schopnost řečnictví, umění mluvit s lidmi, předsvědčit je, zaujmout davy
  
• dialektika – vedení dialogu, rozhovoru; umění reagovat na odpovědi protějšku

sofisté ve svých projevech záměrně používali sofismata – logické klamy
živili se jako potulní učitelé pravdy – učili „zakázanou rétoriku“ (rétoriku s používáním sofismat a manipulace); také se živili jako advokáti
sofismata:

• obrácená implikace – implikace je výrok typu „pokud A, pak B“; obráceně ale platit nemusí (nemusí platit „pokud B, pak A“)
  sofisté využívali obrácené implikace a tvrdili „pokud B, pak A“
  např.: platí-li výrok „Pokud prší, je mokro“, neznamená to, že platí „Pokud je mokro, pršelo“ (mokro mohlo být způsobeno něčím jiným)
  výrok „Všichni lidé mají dvě nohy“ neimplikuje pravdivost výroku „pokud to má dvě nohy, je to člověk“
  
• argumentační defenzíva – základem úspešné hádky je dostat oponenta do obrany – zatímco útočníkovi stačí najít libovolnou slabinu v oponentových argumentech, obránce se musí ubránit oponentovým útokům, aniž by sám mohl nějak ohrozit útočníka
  
• definice kruhem – nějaký pojem je vysvětlen pomocí toho samého pojmu (Poslanecká sněmovna je sněmovna, ve které se schází mnoho poslanců.)

Dvojí řeč – krátké filosofické dílo, není znám přesný autor, ale odpovídá způsobu uvažování sofistů; princip díla: hodnoty jsou relativní, „co je pro mě dobro, může být pro druhého zlo“, „co je pro mě dobro dnes, může pro mě být zlo zítra“

Sókratés

Vím, že nic nevím.
původně byl žákem sofistů, později od nich odešel, jelikož se mu nelíbilo, jak sofisté zacházejí s morálkou, dobrem, …
sofistický přístup mu nicméně zůstal – tvrdil sice o sobě, že je morální, používal ale sofistické metody; za jeho života se o něm říkalo, že je horší než sofisté (byl také nemorální, ale přetvařoval se a tvrdil, že morální je)
měl přísnou manželku – Xantypu
nenapsal žádné dílo, informace o něm se dochovaly prostřednictvím mnoha jeho žáků
údajně navštívil věštírnu v Delfách, bylo mu řečeno, že se má stát nejmoudřejším Řekem
nejdůležitější ctností je podle něj vědění
Sókratés dospěl k etickému intelektualismu – byl přesvědčený, že existuje nějaké absolutní dobro, nějaká absolutní pravda a že věděním se dá poznat, co je v životě dobré a správné
problém: jakmile poznáme, co je dobré, nezbývá nám, než navěky dobro konat
„Vím, že nic nevím“ – Sókratés si přiznal, že nikdy nemůže vědět všechno; toto zjištění považoval za velmi moudré
chtěl i ostatním lidem sdělit, že i oni nic neví (tedy, že nemůžou vědět všechno)
to prováděl dialogickou metodou, která měla dvě fáze:

• destruktivní – vyhlédl si náhodného člověka a zeptal se ho na nějakou otázku ohledně jeho hodnot (např. „Co je dobro?“)
  otázaný začal odpovídat, Sókratés mu kladl další otázky (se sofismaty)
  dotyčný si nakonec sám popřel své původní hodnoty (se Sókratovou pomocí)
  často hovor touto fází skončil (dotyčného to přestalo bavit)
  
• konstruktivní – Sókratés a přesvědčovaný jako rovnocenní partneři hledali pravdu
  v ideálním případě došli k přesvědčení, že vědí, že nic nevědí

Sókratés nebyl v Athénách oblíben (kvůli tomuto přesvědčování ostatních, že nic neví), nakonec byl jako politický zločinec souzen
důvody obžaloby byly dva:

• kazení mládeže
• daimonion – Sókratés tvrdil, že v hlavě slyší jakýsi božský hlas
  Athéňanům se nelíbilo, že se takto povyšoval nad olympské bohy (a popíral je)

u soudu se urputně bránil, neustoupil od svého pohledu
kritizoval Athéňany, že více dbají o peníze a slávu než o vědomosti, pravdu, duši
prý měl po odsouzení možnost uprchnout z města, tu ale odmítl
zemřel po vypití číše bolehlavu (čestný způsob, jak se v Řecku výkonával trest smrti)

Sókratovské školy

školy, které nějak na Sókrata reagovaly

Megarská škola

představitelem byl Euklidés
navazovala na Sókratův logický intelektualismus – rozumem lze poznat všechno, chtěli překonat „Vím, že nic nevím“

Kyrhénská

(hédonistická škola)
hédoné – slast
důležité jsou požitky, slasti – pokud můžeme poznat nejvýše to, že víme, že nic nevíme, nemá smysl nic řešit, život je třeba si užívat

Kynická

cynický přístup
kynos – pes
nic nemá cenu, pokud můžeme zjistit nejvýše to, že víme, že nic nevíme, nemá nic cenu – nic nemá smysl, život směřuje odnikud nikam, cynický přístup
Diogénes – žil v sudu s jen velmi málo věcmi, kterých se postupně zbavoval; nakonec žil úplně bez ničeho (jako pes)

Systematické období

poznatků ve filosofii přibývalo, filosofové se je snaží utřídit, vytvořit v nich systém

Platón

přezdívka – plató znamená široký
byl přítomen u Sókratovy smrti, poté se rozhodl z Athén odejít (byl zhrzen z toho, jak Athéňané mohli popravit nejmoudřejšího Athéňana)
po několika letech se do Athén vrátil a založil tam filosofickou školu Akademia, ta existovala až do 6. stol. n. l.
Ústava, Zákony – díla o tom, jak by podle Platóna měl ideálně fungovat stát
Obrana Sókrata
Symposion – zabývá se láskou, krásou
slovo symposion v řečtině znamenalo hostinu, viz dnešní slovo sympózium – vědecká konference
píše pouze formou dialogů – ty ale většinou nejsou funkční (jedna z postav pouze přitakává)

Podobenství o jeskyni

podobenství o jeskyni – vězni jsou v jeskyni spoutáni okovy, celý život vidí jen stíny na zdi a slyší jen ozvěny, myslí, že tohle je skutečnost (nic jiného nepoznali), pokud bychom nějakého vězně odpoutali a ukázali mu oheň a předměty, které stíny vrhaly, nebude schopen se na ně dívat a považovat je za skutečné
symbolika společnosti, lidé jsou od dětství spoutáni konvencemi, poznatkami – ty nám dávají jistoty, ale zároveň nás omezují – nejsme schopni a nechceme něco poznávat jinak (mizely by nám jistoty)
toto podobenství bývá přirovnáno k odsouzení Sókrata – on byl věžeň, který se dokázal odpoutat

Nauka o idejích

podle Platóna existuje svět idejí, kde je vše ideální, dokonalé; tento svět je nehmotný a duchovní
vše na pozemském světě je pouze mýtus methexis – nedokonalý odraz ideálního světa přes pokřivené zrcadlo
svět idejí ovládá dobro, to je krásné, pravdivé a spravedlivé
zlo v našem světě je důsledkem toho, že náš svět je jen nedokonalým odrazem
každý máme svou duši – ta je ze světa idejí, je dokonalá, nehmotná, věčná
duše byla do našeho světa poslána na zkoušku, po smrti těla se navrací do světa idejí, kde je souzena
mýtus anamnesis – když se něco nového učíme, vlastně se to neučíme, pouze si rozpomínáme na věci, které se naše duše naučila ve světě idejí
pokud něco nemůžeme pochopit, znamená to, že jsme ve svtě idejí nedávali pozor
vše, co se hýbe samo od sebe (a ne díky působení vnějšku) je nesmrtelné, nemá to počátek, ani konec; duše je tedy nesmrtelná, hýbe tělem
mýtus vozataj – vozataj s dvěma koňmi (černým a bílým) se prohání na nebeské klenbě vysoko nad Zemí
Platón k vozataji s koňmi připodňoval lidskou duši:

• vozataj – představuje rozum, měl by ovládat ostatní dvě části
  sídlí v hlavě
  
• bílý kůň – představuje emoce
  sídlí v srdci
  
• černý kůň – naplňuje naše potřeby
  sídlí v břiše a podbřišku

koně běhají po světě idejí, vozataj by je měl krotit – pokud ale krotí, nestíhá sledovat okolní dění
opožděný člověk měl tedy jen příliš divoké koně, které vozataje zaměstnávaly
podle Platóna je krása duše důležitější než krása těla, protože duše je věčná
platónická láska – láska, která je věčná, bezpodmínečná (nezáleží na žádných podmínkách) a není nešťastná
ideální platónická láska nemůže existovat – náš svět není dokonalý, platónická láska může existovat až ve světě idejí
mýtus o hermafroditech – podle antických představ bohové nejprve lidé stvořili s oběma pohlavími, tito lidé však byli příliš silní a ohrožovali bohy, bohové je rozpůlili vedví (na muže a ženu), aby je oslabili
podle Platóna tedy má každý člověk jen polovinu duše, musí k sobě najít druhou polovinu duše
Platón tak vysvětluje, proč si některé páry nerozumí – jejich poloviny duše jsou příliš rozdílné

Názory na stát

podle Platóna je důvodem k založení obce to, že lidé něco potřebují (jídlo, oblečení, …), každý umí něco jiného; lidé se sdruží, aby si navzájem byli užiteční
vnešený mýtus / platónský komunismus – Platónova představa ideální společnosti, všichni lidé by měli společný majetek
Platónovi bylo dvakrát umožněno tuto představu realizovat, ani jednou se však realizace nepodařila
Platón je přesvědčen, že v každé duši jedna z částí (rozum, emoce, potřeby) převažuje
duše (psychologie) ⇒ ctnosti (etika) ⇒ pozice ve státu (politologie):

• rozum (hlava), zlato ⇒ moudrost ⇒ vládci
• emoce (srdce), stříbro ⇒ statečnost ⇒ bojovníci
• potřeby (břicho, podbřišek), měď ⇒ umírněnost ⇒ výrobci

vládnout mají tedy podle Platóna ti nejmoudřejší – sofokracie
aby všechny složky byly v harmonii, musí je zastřešovat ctnost spravedlivosti

Aristoteles

byl žákem Platóna
později se stal učitelem Alexandra Makedonského
založil filosofickou školu Lykeion
vyznal se v mnoha oblastech, dal by se považovat za zakladatele několika věd
Politika, Metafyzika
Poetika – dílo literární teorie
O duši – prazáklady psychologie
Organon – základy evropské logiky; organon – nástroj dokonalého objektivního poznávání
Etika Nikomachova – Nikomachos byl Aristotelův otec; etické principy, věnováno otci

Rozdělení filosofie

• teoretická filosofie – kosmologie, metafyzika, ontologie, gnozeologie
  vědy, které fungování světa zkoumají teoreticky
• praktická filosofie – politika, etika, logika, strategie
  vědy, jež už se aplikovaly v praxi
• poietická filosofie – umění

Nauka o hylemorfismu

učení o látce a tvaru
každá věc má hmotnou podstatu (látku) a duchovní podstatu (tvar)
u Platóna byla podstata duchovní, byla mimo náš svět
Aristoteles s tím nesouhlasí, říká, že každá věc má dvě složky (duchovní i fyzickou), ty jsou v tomto světě
podle Aristotela má vše svůj důvod a účel, nic neexistuje zbytečně

Názory o státu

tvořit stát je pro člověka přirozené
člověk je prý zoon politikon – tvor společenský, politický družný; potřebuje vytvářet stát
člověk stát potřebuje, aby se mohl stát opravdovým člověkem – rozvinul své vlastnosti (rozum, smysl pro spravedlnost, …)
stát prý může za to, jací jsme lidé
Aristoteles je tvůrcem patriarchální teorie o vzniku státu – říká, že na počátku vzniku státu se sdružovali muž a žena, plodili potomky, vznikala malá společenství jednoho rodu, ta se pak dále sdružovala až do státu
podle Aristotela je několik špatných způsobů vlády:

• tyranida – hájí zájmy jen jednoho člověka
• oligarchie – hájí zájmy jen úzké skupiny lidí
• demokracie – vláda hlupáků a chudiny

nejlepší uskutečnitelnou vládou je polithea – vláda středních vrstev – kompromis, nějaké výhody budou mít jak chudí, tak bohatí
každý člověk má tři možnosti, jak žít svůj život ve státě:

• požitkářství – nejběžnější
  střádání majetku
  
  
• praktický život – politik, někdo, kdo něco dělá pro stát i pro druhé
  
• teoretický život – filosofové, vědci
  mají zkoumat a poznatky mají předat praktickým lidem, kteří je buď využijí, nebo zamítnou

Etika

Aristotelés je zastáncem situační etiky
pozn.: etika:

• absolutní – jasně daná pravidla, která se nesmí porušit za jakékoliv situace
  „Nepokradeš.“
  
• situační – musíme rozlišovat různé situace („běžně nepokradeš, ale co když ukradením chleba zachráníš hladovějící rodinu?“)

ctnost je středem mezi několika špatnostmi, několika extrémy (např. upřímnost může být chápána jako střed mezi lží a drzostí, zároveň ale existují další extrémy: vypočítavost, kritika, neomalenost, mystifikace, …)
tyto ctnosti a špatnosti si můžeme představit na terči, kde ctnost je uprostřed, extrémy po okrajích
stát a společnost jsou zodpovědné za to, jak se chováme, za to, zda jsou pro nás ctnosti etické
ctnosti:

• etické – člověk je dělá v souladu s morálkou (rodiče člověka vychovali, aby nekradl)
  za tyto ctnosti nese odpovědnost stát – ten si své obyvatele takto vychoval
  etické ctnosti mají požitkáři
  
• noetické – člověk ctnosti dělá ze svého přesvědčení
  za své chování pak nese zodpovědnost sám
  noetické ctnosti mají praktičtí a teoretičtí lidé

pilíře přátelství:

• dobrovolnost
• aktivita – chceme dávat, ne dostávat
• přátelství musí ustát pravdu i lež

Aristotelés rozličoval tři druhy pracovních nástrojů:

• němé – motyka, lopata, …
• bučící – dobytek
• mluvící – otroci

z toho vyplývá zacházení antické společnosti se zvířaty i s otroky – sice vydávají zvuky / mluví, ale pořád to jsou jen věci

Názory na duši

Aristotelés se inspiroval Platónem
duše má tři části:

• racionální – rozumové schopnosti
  tuto část má pouze člověk
  
• sensitivní – schopnost cítit
  tuto část mají všichni živočichové
  
• vegetativní – výživa organismu
  tuto část mají všechny živé formy – živočichové i rostliny

duše podle Aristotela sídlí v srdci, mozek měl pouze funkci ochlazování krve

Helénistické období

konec: 529 n. l. – rok, kdy byly zakázány všechny antické školy
pokud nějaký národ fyzicky ovládl Řeky, přebral od nich poznatky
řečtina byla v antické době nejpoužívanějším jazykem
polis ⇒ kosmopolis: globalizace, propojování světa, stýkání kultur – jiné hodnoty, jiná mentalita
konec Římského impéria přispěl k pocitu ohrožení, ztrátě pocitu bezpečnosti v životě
v této době je filosofie utěšitelkou – odpovídá na otázky a obavy lidí, nabízí názory a pohledy na věc
filosofie se začíná prolínat s křesťanstvím

Epikureismus

směr pojmenovaný po svém zakladateli
epikurejci byli okolím označováni za hedoniky (požitkáře), oni samotní se tak však necítili

Epikúros

říkal, že cílem není mít co nejvíce rozkoše, nýbrž stav, kdy je člověk spokojený, nic mu nechybí, nic ho neohrožuje
bohatí nejsou o nic šťastnější než chudí, protože „s jídlem roste chuť“ – chudému ke štěstí stačí málo, bohatý potřebuje víc
není důležité soustředit se na to, co nemáme – to bychom byli nešťastní pořád, pokaždé existuje něco, co nám chybí; někdo, kdo toho má více
měli bychom si vážit toho, co už máme, místo abychom se trápili s tím, co nám chybí
člověk má žít ve skrytu – řešit sebe více než ostatní, nechlubit se, neupozorńovat na sebe

Tetrafarmakon

čtyřlék
existují čtyři hlavní okruhy věcí, kterými se trápíme (čtyři strachy), na ně Epikúros představuje čtyři léky

• strach z bohů – lék: deismus – bohové jsou jiné bytosti, jsou v jiném vesmíru, starají se o sebe
  nemusíme se bát, že by nás bohové trestali, protože je tolik nezajímáme, mají vlastní starosti
  
• strach ze smrti – lék: smrt je prý záležitosti okamžiku, buď žijeme a vnímáme to, nebo nežijeme, ale už to nevnímáme
  problém: neřeší bolest, posmrtný život, co bude s našimi blízkými, až tu nebudeme
  
• strach z bolesti, nemoci, strastí – patří sem i bolest ze ztráty blízkého
  lék: máme rozlišit, zda je bolest intenzivní, nebo ne
  pokud je bolest intenzivní, dá se přežít, protože brzy přejde
  pokud je bolest slabá a dlouhodobá, nemáme se soustředit na přítomnost, nýbrž na budoucnost; pokud to nejde, máme se soustředit alespoň na minulost
  
• strach, že nebudeme šťastní – lék: máme prý rozlišovat mezi štěstím a spokojeností
  v životě máme usilovat o spokojenost, ne o štěstí – to je příliš krátkodobé

Titus Lucretius Carus

navazuje na atomisty – vše se skládá z nějakých základních tělísek – těch je velmi mnoho, existuje jich mnoho druhů
základní tělíska nemohou vznikat, ani zanikat, pouze se přeskupovat
od atomistů se odkloňuje tím, že něvěří v determinismus – zatímco atomisté věřili, že pohyb a polohu každého atomu lze předem určit, Carus věří, že atomy se mohou pohybovat náhodně, mají svobodnou vůli
z toho vyplývá svobodná vůle i pro člověka – může se odklonit ze své životní dráhy
navazuje na deismus – tvrdí, že lidé se bohů bojí, protože si některé věci neumí vysvětlit (např. bouřka); říká, že za některé tyto věci zodpovídají přírodní zákony, ne bohové

Stoicismus

He? stoický klid, spokojenosti a klidu dosáhneme tak, že budeme neteční, lhostejní
zakladetelem tohoto směru je Zenon z Kitia

Lucius Annaeus Seneca

čím méně máme majetku, tím lépe – o to méně se o něj musíme bát
(paradoxně sám Seneca měl majetku docela dost)
máme prý rány života nevnímat; vysmívat se životu, namísto, abychom se litovali – náš život to neovlivní, ale změní to náš vnitřní stav, budeme se cítit lépe
člověk, který má ještě sílu se životu vysmívat, je na tom lépe než člověk, který už se může jen litovat
lidé čas, který dostali, berou jako samozřejmost
času máme spoustu, ale mnoho ho promrháme; přemýšlíme nad budoucností, ale neoceňujeme přítomnost
vše, co máme za sebou, už nevrátíme – celý život vlastně neustále umíráme (to, co je za námi, je mrtvé)
stoici se staví pozitivně k sebevraždě – pokud už někdo odžil vše, co chtěl, může z tohoto světa odejít – jinak by stejně zbytek života jen promrhal (protože by neměl co smysluplného dělat)
každý je ve velké míře svého štěstí strůjcem – můžeme si sami za to, jak nakládáme se svým časem
rozlišuje dvojí dobra:

• pravá dobra – ta jsou v nás, nemůže nás o ně nic připravit
  pramení z rozumu
  mají duchovní podobu
  
• výhody, preference – nejsou naší součástí
  neměli bychom se na ně spoléhat, protože mohou pominout
  máme se z nich radovat s mírou

Marcus Aurelius

císař, nebyl mu však lhostejný osud obyčejného člověka – usiloval o rovnost
pro fungování vesmíru jsme bezvýznamná část, ale stále jsme jeho součástí – cokoli, co uděláme, vesmír promění (byť nepatrně) – spustí se řetězová reakce
nemá smysl utíkat na venkov, do hor, abychom nalezli klid – klid máme celou dobu v sobě, stačí se zahledět do sebe
Aurelius radí, že nemáme utíkat od problému, protože problém tu bude, dokud nezměníme sebe, dokud problém nevyřešíme
nemáme se bát smrti: pokud po smrti nebude nic, stejně to nebudeme vnímat a nebude nám to tedy vadit; pokud nám po smrti zbyde nějaké cítění, nemusíme se také bát, protože budeme žít dále v jiné formě
podle Marca Aurelia bychom měli zkoumat tři disciplíny:

• logika – abychom uměli správně uvažovat a poznávat
• fyzika (přírodní vědy) – máme zkoumat, jak funguje vesmír, příroda
• etika – máme poznat, jak se máme chovat
  díky fyzice poznáme, jak funguje vesmír, zjistíme, že jsme jeho součástí a nebude nám lhostejné, jak se chováme

svoboda je poznaná nutnost – jsme sice svobodní, ale pokud jsme poznali, že jsme součástí vesmíru, jsme zavázáni se chovat dobře, protože svým chováním ovlivníme celý vesmír

Epiktétos

byl propuštěncem – otrokem, který získal svobodu
tím, že byl propuštěn z otroctví, získal lidství (otroky v Antice považovali za nástroje)
dělil svobodu na vnitřní (svobodu myslet si, co chceme, mít své názory) a vnější – o tu vnitřní nás nikdo připravit nemůže, i když nás přípraví o tu vnější

Novoplatónismus

Plotinos

byl učitelem na Platónově Akademii
sám sebe považoval pouze za učitele, který vykládá Platónovy myšlenky – má však vlastní poznatky, je inspirován křesťanstvím
máme podle něj být součástí Jednoho, to představuje dobro
klade důraz na duši
inspirace křesťanstvím – existuje nějaký Duch, který vnímá všechno
inspirace Platónem – máme pojmout to, co vnímá duch, máme to pojmout bez našeho smyslového vnímání – inspirace světem idejí – vnímání smysly je nedokonalé, máme získat podstatu
abychom nalezli prapodstatu, ze které jsme všichni vznikli, máme se pohroužit do sebe
pokud se setkáme s podstatou, ocitneme se ve stavu naprostého klidu, splyneme s Jedním a se všemi věcmi
v tomto stavu nemohou existovat protiklady
emanace – návaznost na Platónův svět idejí
ve středu všeho je Jedno – to je dokonalé, jednotné, ucelené
Jedno neustále vysílá, vyzařuje
v první linii okolo Jednoho je Duch, v druhé linii okolo Jednoho jsou všechny duše, nejvzdáleněji od Jednoho je pozemský svět

Synkretismus

směr, který se snažil propojit antickou filosofii, antickou mytologii, křesťanství a judaismus
byli přesvědčeni, že všichni zkoumali to samé, ale z jiného pohledu
Filon Alexandrijský

Eklekticismus

Cicero
eklekticismus odpovídá římské filosofii – Římané nevytvářeli nic nového, jen přebírali (např. od Řeků)
eklekticismus tvrdí, že lidé také nevytvářejí nic nového, ale pouze přebírají to, co již bylo řečeno
Ciceron překládal velkou část antické filosofie do latiny – tím ji zprostředkoval středověku

Římský skepticismus

Pyrhón
nic nelze poznat, ani vyřešit – pokud tomu ale tak je, nemusíme nic řešit, stačí, když budeme proplouvat životem
pokud něco nevím, nemusí mě to trápit
trópy – argumenty, proč nic nelze poznat, ani vyřešit
trópy jsou založené na tom, že vše je subjektivní – dva lidé budou tu samou věc vnímat jinak, dokonce i ten samý člověk bude v jiném věku stejnou věc vnímat jinak, smysly nás klamou