Antika

Antika – kulturní epocha vázána na území Řecka, Říma a okolí (Malé Asie a Severní Afriky)
začátek: 10. století př. n. l.
konec: 476 n. l. – zánik Západořímské říše
dělení:

Řecká literatura

nejdříve byla ÚLS, ta byla ovlivněna literaturami Blízkého Východu
litaratura v Řecku měla hlavně poučit
řecká mytologie: He? patří k ÚLS? Řekové měli 12 hlavních bohů – Zeus, Héra, Poseidón, Démétér, Hefaistos, Áres, Apollón, Artemis, Afrodíté, Hermes, Athéna, Dionýsos

Archaické období

8.–6. stol. př. n. l.
už existují městské státy, každý má své specifičnosti
Řecko v této době kolonizuj další území
glorifikováni jsou bojovníci – bojují za svůj národ, naplňují vůli bojů
fatalismus – víra v osud, vše je předurčeno bohy; lidé vůli bohů buď naplnili, nebo ne
objevují se eposy

Homér

mýtický – není jisté, zda existoval
nejznámější autor eposů této doby
Illias
typický válečný epos, jsou oslavováni bojovníci, hrdinové
in media res
popisuje posledních 51 dní trójské války
příčinou války byl spor o to, která bohyně je nejkrásnější – měl o tom rozhodnout Paris
každá bohyně Parida chtěla uplatit, Paris za nejkrásnější prohlásil Afroditu – ta mu slíbila Helenu, manželku spartského krále
Paris Helenu unesl do Tróje, což vyvolalo válku
Odysseus vymyslel lest s trójským koněm
Řekové: Agamemnón, Achilles (unesl Briseovnu jako „válečnou kořist“, pohádal se o ni s Agamemnónem), Patroklus (nejbližší přítel Achillea, byl zabit, Achilles ho pomstil)
Trójané: Paris, Hektor, Priamos
Odyssea
mírový epos – je oslavován rozum a věrnost
Odysseus se vrací na svou rodnou Ithaku
Telemachós, Odysseův syn, se na přání Athény rozhodne, že půjde hledat svého otce

Hesiodos

Práce a dni
epos
odbočkami v ději jsou rady v zemědělství
zemědělec může být větší hrdina než bojovník

Ezopos

mýtický, není jisté, zda existoval
Ezopovy bajky
bajky jsou krátké, vystupují v nich zvířata mající lidské vlastnosti (personifikace)
děj je zestručněn
na konci je ponaučení

Lyrika

Monodická
monos – jeden; odé – píseň
aiod, rapsod – ten, kdo za doprovodu strunného nástroje zpívá hrdinské písně
Alkaios
Simonidés, Ion – epigramy
Sapfo
milostná lyrika
Hymny, Afrodita
založila první básnířskou školu
Anakreon
anakreontika – básně o víně, ženách, zpěvu
Chórická
Pindaros – oslavoval vítěze Olympijských her

Attické období

Attika – území v okolí Athén
5.–4. stol. př. n. l.
v tomto období proběhla peloponéská válka; proběhly také řecko-perské války: bitva u Thermopyl (480 př. n. l.), kde Řekové pod vedením krále Leonida podlehli Peršanům
„Poutníče zvěstuj Lakedaimonským, že jsme tu všichni padli, jak zákony kázaly nám.“ – Simónidés, He? nápis někde u Thermopyl
attické období je obdobím největšího rozkvětu dramatu
dionýsie – slavnosti vína
divadlo – na jevišti hrají pouze muži, ti nosí masky
tragédií se týká:

Aischylos

Oresteia
458 př. n. l
tři části:
první dvě části jsou typickými tragédiemi
třetí část je spíše společensko-filosofická, řeší se, zda je zabití ženy stejně závažné jako zabití muže

Sofoklés

Král Oidipus
analytická tragédie – Oidipus pátrá po své minulosti
kompozice: in media res, He? také retrospektivní?
příběh začíná v době, kdy je Oidipus již králem
ve městě se objevuje mor, Oidipus vyšle svého švagra Kreóna do věštírny v Delfách, dozví se, že příčinou všech neštěstí je, že má za ženu svou matku
královi a královně Káiovi a Iokasté bylo předpovězeno, že jejich syn Oidipus zabije svého otce a ožení se se svou matkou
Káios nechal Oidipa (coby nemluvně) odnést do hor a zabít, tam byl ale Oidipus zachráněn pastýřem
Oidipus je adoptován do jiné královské rodiny, kde je vychováván
Oidipus pátrá po svém pravém původu
v Thébách zabije zrůdu sužující město, za odměnu je mu slíbena ruka královny – jeho matky
svého otce Oidipus zabil dříve jakožto neznámého tuláka
poté, co se Oidipova matka/manželka dozví pravdu, zabije se
Oidipus si vypíchne oči
z této tragédie je odvozen termín oidipovský komplex
Antigóna
tragédie
Oidipovi synové Epoklés a Polyneikós se dostávají do sporu a v boji umírají
král Kreón zakáže pohřbít jednoho ze synů (toho, který zradil rod)
jeho sestra Antigóna však bratra i přes zákaz pohřbí, za trest má být zazděna
Kreónova manželka se zabije, Kreón si zazdívání rozmyslí, ale Antigóna už je také mrtvá
hlavní hrdina se provinil tím, že rozhodoval, jako by byl bůh
jeho trestem byla smrt jeho blízkých

Euripides

Médea
námětově vychází z bájných Argonautů
psychologická tragédie
tématem je nevěra
Iáson požádá krále o zlaté rouno, král mu však vymyslí nesplnitelné úkoly
Iásonovi pomůže králova dcera Médea, nakonec spolu roucho ukradnou a uprchnou
nějakou dobu spolu šťastně žijí
Iásonovi pak jiný král nabídne sňatek se svou dcerou; Iáson sňatek přijme
Médeina láska se změní v nenávist, zabije Iásonovy (a tedy i své) dva syny jako trest
He? Odsud dolů je starý zápisek napsaný v kvintě, možná s chybějícími a zavádějícími informacemi

Klasická komedie

Stavba: prolog, epizoda – 3, stasima (část, kde na jevišti nejsou herci, ale chór, který shrnuje předchozí děj)
kritika společenských problémů
Aristofanés – Jezdci, Mír, Žáby (Dionýsos, Euripidés, žáby; objevují se prvky frašky)

Próza

vzniká dějepisectví – Hérodotos (dívá se na dějiny stejně jako Homér – za vše mohou bohové – fatalismus), Thukýdydés (k válkám dochází vlivem myšlení lidí, vlivem hospodářských problémů), Xenofón (memoáry – vzpomíná na to, co se dělo v jeho době; Kyrova výprava)
Próza filosofická

Období helénistické

bylo to období promíchání mnoha kultur – Řekové, narozdíl od jiných národů, se nechali kulturami na územích. které dobyli, inspirovat.
V této době vznikaly nové politické směry
filosofie stoicismu – omezení svých potřeb na minimum, život v souladu s přírodou
filosofie kosmopolitismu – člověk chce být občanem kdekoli na světě

Nová komedie

Zatímco klasická komedie řešila společenské problémy a byla satirická, tato nová komedie měla za cíl pouze pobavit (a to za každou cenu)
Menandros – představitel nové komedie; např. Čí je to dítě
Námět nové komedie je rodinný život

Poezie

selanka – zakladatelem je Theokritos; selanka měla často jednoduchý děj; básně ze života pastýřů a venkovanů

Filosofie

Epikuros – materialistické vidění světa

Římská literatura

3. stol. př.n.l. – 473 n.l. (rozpad Západořímské říše)
Římané nepřebírali pouze od Řeků, ale i od Etrusků
charakteristika literatury – římská literatura není tak jednotná jako např. řecká
kontaminace – v řeckém textu, který byl přeložen do latiny, se řecká jména a zeměpisné názvy nahradí latinskými jmény a římskými zeměpisnými názvy
kompilace – z více textů tvoří jeden
Zatímco řecká literatura měla poučit, římská měla pobavit; funkce naučná byla až druhotná (viz historické texty)
periodizace:

Staré období

Řím upevňuje své postavení, sjednocuje Itálii; získávají Sicílii, která se stala obilnicí Říma
přejímají mocenské postavení nad většinou řeckých států
společnost – mají senát, kde zasedají konzulové; v případě ohrožení vládne diktátor
lidová shromáždění si volí tribuna lidu, který je pak zastupuje
společnost se dělí do dvou skupin – patriciové (”čistí Římané”) a plebejové (přistěhovalci); patriciové měli větší práva
V tomto období přejímají a překládají část řecké literatury – hlavně komedie (chtějí se bavit), ale i eposy (Illias a Odyssea)
Římané si vzali řecké bohy a přejmenovali je (Zeus–Jupiter, Héra–Juno, Hádés–Pluto, Afrodita–Venuše, Árés–Mars, Poseidón–Neptun, Apollon–Apollo, Artemis–Diana, Hermes–Merkur, Athéna–Minerva, Dionýsos–Bacchus)
Livius Andronicus – první římská tragédie, přeložil Illias a Odysseu

Nová komedie

Titus Maccius Plautus – intrikové komedie vycházející ze situačního humoru (facky, kopance, …); zaměřil se na nižší společenské vrstvy – demokratická nová komedie
celkem napsal 22 komedií – např. Komedie o hrnci (tou se pak inspirovali v klasicismu), Lišák Pseudolus
Plautus vytváří typizované postavy (jedna postava svými vlastnostmi zastupuje nějakou větší skupinou)
tato nová komedie vychází z improvizace; humor je založen i na obscéních scénách
Publius Tarentius Afer – píše pro vyšší vrstvy, snaží se vyhnout obhroublému humoru; píše charakterové nové komedie např. Dívka z Andru

Klasické období

Ciceronovo období

(Cicero – Cicerona)
Marcus Tullius Cicero žil v letech 102–43 př.n.l., což také vymezuje toto podobdobí
napsal teoretický spis o řečnictví Orator – věnoval se formě
rozlišuje tři styly – vysoký, střední a nízký; záleží na cíli projevu
psal filipiky
napsal dílo Brutus (dělení stylů)
byl poslán do vyhnanství a zavražděn
ciceronova latina – v tomto období se latina dostá na svůj vrchol
Cicero rozvinul platónský dialog
V tomto období se také rozvíjí milostná lyrika – škola milostné elegie
např. Gaius Valerius Catullus – ca 87–54 př.n.l.; typický představitel školy milostné elegie, inspiroval se Řeky, jeho láska byla procítěná – ambivalence (protikladnost) – Nenávidím a miluji (okřídlená věta – nějaký výrok, který se často používá)
Každý zážitek je příjemný až tehdy, můžeme-li o něm někomu vyprávět
Prokázané služby si má pamatovat pouze ten, komu byly prokázány, nikdy je však nemá připomínat ten, kdo je prokázal
aforismus – rčení na pomezí pozetie, prózy a lidové slovesnosti
dějepisectví – Cato, Caesar
Caesar (100–44 př.n.l.) zapsal Zápisky o válce občanské a Zápisky o válce galské
poezie – didaktická báseň, milostná lyrika

Doba Augusta

(43 př.n.l. – 14 n.l.)
Augustus se prohlásil za neomezeného vládce, nárokoval si dědičné právo
nechal svého dvorního básníka svořit novou pověst o vzniku Říma – údajně ho založil udatný bojovník bojující v Trójské válce
Publius Vergilius Maro – 70–19 př.n.l.
napsal Zpěvy pastýřské, Zpěvy rolnické
napsal epos Aeneis (protějšek Homérových eposů, hrdina Aeneus po Trójské válce putuje z Tróje do Latia, kde bojuje s latijskými kmeny, poté si bere dceru vůdce latijů a zakládá Řím)
Vergilius psal tak, jak Augustus pískal
Quintus Horatius Flaccus – 65–8 př.n.l.
Listy pisonům – rady začínajícím autorům
rozděluje na: Toto dělení platí až do konce klasicismu
říká, že důležitější je forma než obsah
Titus Livius – historická próza
Ovidius
(Publius Ovidius Naso)
43 př.n.l. – 18 n.l.
narozdíl od Vergilia nepsal tak, jak Augustus chtěl, nakonec byl poslán do vyhnanství a donucen k sebevraždě
Umění milovat – didaktická elegie – instrukce mužům i ženám, jak svádět partnera
Metamorphoses (Proměny) – sbírka stovek mýtů, ve které postavy podstupují nějaké proměny (např. z živé do neživé věci) – např. příběh o Narcisovi, který se zamiloval do svého odrazu ve vodě
Tristia – žalozpěvy z vyhnanství

Postklasické období

Augustus umírá v roce 14, nastupují císaři Tiberius, Claudius, Nero, …
Vládla dynastie Flaviů
Řím hospodářsky vzkvétá
Vzniká velké množství děl
rétoricko deklamační styl (nový styl; až příliš květnatý) X satira (autor kritizuje společenské nedostatky tehdejší doby – povrchnost, konzum)
Lucius Annaeus Seneca – vychovává Nerona; byl stoikem; říkal, že život je v podstatě přípravou na smrt
byl i dramatik – psal konverzační tragédie
napsal satirickou parodii – Ztykvení Claudiovo
Martialis – píše satirické epigramy
ideogram = kaligram – báseň uspořádána tak, že slova z dálky vypadají jako motiv v básni popisovaný
Juvenalis – Velká satira proti ženám
Petronius – Satiricon

Historická próza

Publius Cornelius Tacitus – Germania
Josephus Flavius – židovská tématika; Válka židovská

Úpadkové období

2-5. stol. n.l.
v této době už v Římě převažuje křesťanství
Diocletianus – pronásledoval křesťany
roku 313 císař Constantius milánským ediktem zrovnoprávnil křesťanství
Marcus Aurelius – Hovory k sobě – napsány řečtinou (helénofilství)
Marcus Aurelius byl stoikem
apoštol – ti, kteří ochraňovali Ježíše a byli jeho žáci
apoštolští otcové – ti, jejichž učitelé byli apoštolové
církevní otcové – další generace, první duchovní, kazatelé
patristika – studium křesťanské literatury v období 1.–7. století; církevní otcové si vypůjčovali liturgické termíny z Římského náboženství
apologeté – bránili křesťanství a pokračovali v šíření učení Ježíše, apoštolů, …
Ambrosius, Augustinus