Literární teorie

Název pochází z řeckého theórein = poznávat, pozorovat (Aristoteles, Horatius, Cicero)
Studuje podstatu literatury

• estetická funkce
• umělecké postupy, prostředky

interpretace literárního díla má tři složky – obsah, forma a pocit → budeme mluvit o tématu, jazyku a kompozici.

Stuktura literárního díla

struktura = stavba

• Tematický plán (tematická výstavba)
• Kompoziční plán (strukturní výstavba)
• Jazykový plán (prostředky)

obsah X forma – obsah je to, o čem to dílo je; forma určuje, jak je dílo napsané. úzus – nějaká norma (např. pro používání spojek)

Tematický plán

Titul

jednoslovný, sousloví (Pán prstenů, Harry Potter, ...), věta (většinou starší díla)
Způsob pojmenování (starší díla)
incipit (první slova z textu, která slouží jako název – báseň, legenda), místo nálezu (jistevnický kancionál), místo vzniku, podle autora (Kosmova kronika), podle jazyka

Tematické složky

námět – námět je to, o čem dílo je
idea – autorské hodnocení skutečnosti
motiv – něco z textu, co má nějaký význam (postava, zvíře, děj, věc, vlastnost, ...)
motiv je základní dynamická složka; vytváří dějovost nebo lyrické napětí
(lyrické dílo klade důraz na dojmy a pocity, epické dílo má děj)
téma – celkové (o čem to je), hlavní, vedlejší

Druhy témat

Postava

charakteristika – popis postavy; vnější (jak vypadá), vnitřní, přímá (přímo popisujeme vlastnosti postavy), nepřímá (popíšeme, co člověk dělá)
autobiografie – někdo píše sám o sobě
monografie – někdo píše o postavě, která nemusí existovat
biografie – někdo píše o skutečné postavě
autostylizace – autor se vkládá do příběhu – autor se stylizuje do hlavní postavy
autobiografie X autostylizace – autobiografie vypráví fakta (kdy se oženil, ...), autostylizace vypráví o pocitech hlavní postavy, což jsou zároveň pocity autora

Prostředí

• hmotné prostředí – kde se příběh odehrává (les, škola, ...)
• psychická atmosféra – strach, ...
• sociální atmosféra – důchodci, studenti, škola, ...
• ideová atmosféra – komunismus – společně k lepším zítřkům, spojme se a svrhněme kapitalismus; ...

Děj

Děj je změna stavu

Kompoziční plán

Způsob uspořádání a spojování jednotlivých prvků se zřetelem k celkovému záměru a uměleckému smyslu.
uspořádání motivů:

• kauzalita (logika) – motivy mají nějakou vzájemnou souvislost (židle–stůl):
  • čas
  • prostor – např. při popisu obrazu
• asociace – motivy jsou spojené podle něčeho, co nemůžeme logicky spojit (židle–připínáček)

Epika

fabule – obsah (o čem se píše)
syžet – způsob uspořádání, forma (jak se píše)
bezsyžetová próza – próza, která nemá děj (nikoli próza, která nemá formu)
chronologická kompozice – (chronos = čas) – děj je vyprávěn podle času, kdy se stal
retrospektivní – pohled dozadu – něco se stalo a my se na děj díváme zpátky
in media res (ve středu dění) – povídka začíná bez seznámení s okolnostmi děje a postavami; většinou začíná dialogem
rámcová kompozice – Jeden velký děj tvoří rámec, do něj jsou vkomponovány děje další
paralelní kompozice – dvě dějové linie, které běží vedle sebe, mohou, ale nemusí se spojit
řetězová kompozice – jednotlivé děje tvoří řetězec (např. detektivní seriály – každý díl má svůj děj)
pointa – konec díla je takový, že bychom to nečekali
(mozaikovitá kompozice)

Chronologická kompozice

• expozice – seznámení s okolnostmi děje (postavy, prostředí)
• kolize – objevuje se problém mezi jednajícími postavami
• krize – vrcholné napětí, problém se hrotí
• peripetie – postavy se snaží problém řešit
• katastrofa – špatný konec (většinou smrt)
  happy-end – šťastný konec
  pointa – konec, který bychom nečekali

většinu z těchto termínů definoval Aristoteles v Poetice

Lyrika

kontrast (rozdíl, protiklad) – autor k sobě dává protikladné motivy
gradace (stupňování) – motivy jsou vedle sebe poskládány tak, že se jejich význam stupňuje
paralela – autor pouze položí skutečnosti vedle sebe

Jazykový plán

Jazykové prostředky

(lexikální prostředky)

• Neutrální

• Zabarvené

  (afektivní, expresivní)
  záporný vztah – pejorativní, dysfemismy
  kladný vztah – eufemismy
  familiární pojmenování – Míša, Péťa, Kája, ... (Ludík)
  hypokoristika – použité v domácím prostředí (maminečka)
  deminutiva – zdrobněliny
  eufemismus – zjemnění skutečnosti (např. zesnul)
  litotes – neříkám věci přímo (např. nedopadl nejlépe)
  augmentivum – slova zveličelá (např. psisko, chlapisko, babizna)
  dialektismus – slova z dialektu (šalina, okurek, humřít)
  vulgarismus – sprostá slova
  slangové pojmenování – mluva, které rozumí jen nějaké sociální skupiny – dostal jsem kouli, ...
  argotické pojmenování – mluva společenské spodiny, která tak mluví proto, aby jim ostatní nerozuměli (čornout)

• Zvláštní prostředky uměleckého jazyka

  (neboli poetismy)
  (oř, vesna)

Zvláštní prostředky uměleckého jazyka

epiteton – básnický přívlastek – jsou to většinou přídavná jména, která v textu mohou působit divně až zbytečně

• epiteton konstans – pokaždé, když se mluví o hrdinovi, má stejnou vlastnost (rychlonohý Achilleus)
• epiteton ornans – nadbytečný přívlastek, který zesiluje vlastnost podst. jm. (modrý blankyt)

přirovnání

• klasické (jako) – chytrý jako liška, moudrá jako sova
• paralelismus – dvě skutečnosti vedle sebe
• antiteze – básník nejdřív něco tvrdí, pak to vyvrátí, pak to znovu tvrdí

oxymorón – básník vedle sebe dá dvě skutečnosti, které se navzájem vylučují (např. řvoucí ticho, živá mrtvola)

Tropy

(tropus)
= přenášení významu na základě podobnosti – např. prší listí

• Metafora

  vnější podobnost
  prší listí
  personifikace – vlastnosti a činnosti lidí se přenášejí na neživé věci (Sluníčko se smálo)
  synestézie – záměna počitků (vjemů) jednotlivých smyslů (sladký zvuk)
  

• Metonymie

  vnitřní souvislost – je tam nějaká logika pojmenování, které není přímé
  synekdocha – záměna části za celek nebo naopak (ví o tom celá ulice)
  hyperbola – nadsázka (už jsem vám to stokrát říkala)
  eufemismus – zjemnění nějaké skutečnosti (zemřel → odešel)
  perifráze – opis nějaké činnosti (Kdo v zlaté struny zná – struny → lyra → lyrika → básník)

Figury

pravidelné, záměrné seskupování:

• hlásek
• slov ve větě – pak můžeme mluvit o tzv. stylistických figurách

etymol – podoba, způsob

Zvukové prostředky

• Onomatopoie (zvukosled) – básník k sobě skládá hlásky – kakofonie (hlásky jako s, š a ř – nepříjemné hlásky), eufonie (příjemné hlásky)
• Paronomázie – slova odvozená od stejného základu (potkal potkan potkana)
• Aliterace – opakování počátečních hlásek
• Asonance – stejné samohlásky na konci slov
• Konsonance – stejné souhlásky na konci slov

Syntaktické figury

Opakování stejných slov

epizeuxis – slova jsou zopakována bezprostředně za sebou
anafora – slovo se opakuje na začátku každého verše
epifora – slovo se opakuje na konci každého verše
epanastrofa – jeden verš slovem končí, další verš jím začíná

Hromadění synonym

pleonasmus – nadbytečné vyjádření skutečnosti, která je patrná
tautologie – pojmenování téže skutečnosti dvěma různými slovy

Opakování slov se stupňovaným významem

gradace (klimax) – další synonymim stupňuje význam prvního
antiklimax – slovo zeslabuje význam

Odchylky od pravidelné větné stavby

polysyndeton – nadbytečné využití spojek
asyndeton – záměrné vynechání spojek
elipsa – vynechání nějakého slova (Musím jít do školy – Musím do školy)
apoziopeze – nedekončená výpověď
osamostatněný větný člen – věta je "rozkouskována"

Řečnické figury

apoziopeze – nedokončená výpověď
apostrofa – řečnické oslovení neživé věci
řečnické zvolání ­– Hleďmě!
řečnická otázka – řečník nečeká odpověď