Starověký Řím
dobré podmínky – poloha, úrodná půda (na území Říma ale byly bažiny); řeky (Pád); častá tektonická činnost
na území dnešní Itálie bylo mnoho kmenů – Italikové, Etruskové, Galové, ligurské kmeny
Dějiny starověkého Říma se dají dělit na několik období – království, republika, rané císařství, pozdní císařství
Etruskové – žili v městských státech; vytvořili kulturu – obchod, stavba lodí, zemědělství (vytvářeli terasovitá políčka); byli dobří kováři, šperkaři, dělali keramiku; přejali řecké písmo
tyto dovednosti pak předali Římanům
vytvářeli hrobky s kruhovým půdorysem, které pak tvořily nekropoli
hráli různé veřejné hry (boje na život a na smrt – mezi bojovníky navzájem i mezi bojovníky a zvířaty)
věštili
fasces – svazek prutů; symbol moci; později ho převzali fašisté
Etruskové zakládali města – např. Řím
dle legendy ale Řím založili bratři Romulus a Remus, které odkojila vlčice
italští historici tvrdí, že Řím byl založen roku 753 př.n.l.
Doba královská
ca 753–510 př.n.l. (vznik Říma – vyhnání Tarquinia)
vládli etruští králové
známý je např. Servius Tullius – první ze zákonodárců: rozdělil obyvatelstvo podle majetku (jednotlivým skupinám bylo určeno, jak početné vojsko měli vytvořit)
posledním králem byl Tarquinius Superbus — ten vládl krutě a nakonec byl vyhnán
vývoj v Římě nakonec vyústil ve vznik republiky
Období republiky
rok 510–27 př.n.l.
privilegovaná vrstva se nazývala patriciové
neprivilegovaní (neměli přístup k úřadům) se nazývali plebejové
ti nejchudší obyvatelé byli proletáři
byly zakázány sňatky mezi plebeji a patricii
plebejům se tato nerovnoprávnost nelíbila a bojovali o rovnoprávnost – vyhrožovali, že odejdou z Říma – secese = odtržení
plebejové ale měli zase jiná práva – z jejich zasedání vznikaly zákony
Plebejové z Říma skutečně na nějakou dobu odešli a kousek od něj založili vlastní město (když se pak podmínky zlepšily, tak se zase vrátili)
Touto secesí docílili plebejové jedné výsady – došlo k založení funkce tribuna lidu – ten měl právo veta – mohl se účastnit jednání patriciů a pokud s něčím nesouhlasil, mohl to vetovat (zrušit) – to však bylo omezené pouze na přijímání zákonů (to aby tribun lidu nenadržoval třeba v soudu)
Těchto secesí ale bylo více – při druhé secesi získali plebejové Leges duodecim tabularum – zákony dvanácti desek – na nich byla sepsána zvyková práva
Proběhlo ještě více secesí – ve 4. stol. př.n.l. už byli plebejové s patricii rovnocenní (mohli spolu uzavírat sňatek, atd.)
latifundisté – velkostatkáři
Všichni plnoprávní občané zasedali ve sněmu
sněm každý rok volil dva konzuly
v době ohrožení Říma (vnějšího i vnitřního ohrožení) byl volen diktátor – ten měl neomezenou moc, ale byl volen jen na půl roku
sněm také volil vyšší úředníky (na 1 rok); kromě toho byl volen tribun lidu (1 rok) a 2 cenzoři(5 let)
senát – dozíral na vyšší úředníky i na konzuly
občanem byl každý, kdo se narodil občanům, nebo byl občany adoptován; občanem se mohl člověk stát za zásluhy
Občané měli právo zasedat na sněmu, být voleni, volit; právem a povinností zároveň bylo konat věci pro obec, chránit svojí zem a účastnit se vojenských příprav; jejich povinností bylo platit daně
Římané původně ovládali jen malé území okolo Říma, válkami, nátlakem atd. ale nakonec získali většinu území Apeninského poloostrova (v roce 265 ovládali celé území Apeninského poloostrova)
Naráželi i na Řeky – ty vedl Pyrrhos – ten sice bitvu s Římany vyhrál, ale s velkými ztrátami
Punské války
"Punové" nazývali Římané Kartágince
Kartágo leželo na cípu Afriky, bylo dosti blízko Sicílie; založili ho Féničané
Kartáginci byli zdatnými obchodníky a mořeplavci
Římané si podmanili Řeky i Féničany, proto si chtěli podrobit i Kartágo
První punská válka
264–241 př.n.l.
bojovalo se o Sicilii
Kartáginci měli převahu na vodě, Římané zas byli lepší v boji muž proti muži
Podle zajatých Kartágských lodí Římané vyráběli kopie
v roce 241 Římané vyhráli – Kartáginci museli zaplatit kontribuce (válečnou náhradu), Římané získali Sicílii, Sardínii, Korsiku
Druhá punská válka
218–201 př.n.l.
Do vedení Kartáginců se dostává rodina Barkasů – Hamilkar Barkas, později také Hannibal Barkas
Kartáginci měli žoldnéřskou armádu zatímco Římané měli pořád armádu občanskou
Hamilkarův plán (který uskutečnil až jeho syn Hannibal) byl dostat se na Pyrenejský polostrov do Hispánie, kde založili doly. Poté se rozhodli, že vpadnou Římanům do týla – táhli přes celou Evropu (i přes Alpy) na Apeninský poloostrov.
Přechodem Alp ztratil Hannibal mnoho vojáků, své řady doplnil v Galii, jelikož Galové nechtěli být pod nadvládou Říma.
Hannibal provádí vpád do Itálie – bitva u Trasimenského jezera (217 př.n.l.; vítězství Hannibala), Hannibal táhne na Řím, na poslední chvíli ale z nepochopitelných důvodů obrací; bitva u Kán (216 př.n.l.)
Římané se snaží doplnit armádu (nabírají i otroky), snaží se s Hannibalem i domluvit.
Nakonec se do čela Říma dostává Scipio, který v roce 202 př.n.l. (v bitvě u Zamy) porazil Kartágo; v roce 201 př.n.l. pak Kartáginci sepisují mírovou smlouvu, mírové podmínky však byly pro Kartágo velmi tvrdé – museli omezit počet lodí, atd.
Třetí punská válka
149-146 př.n.l.
Tato "válka" v podstatě spočívala ve zboření Kartága
Makedonské války – probíhaly ve 3-2. stol. př.n.l.
Římané si podmanili i Korint – získali tak celé Řecko
měli vliv i v Egyptě
v roce 133 př.n.l. se část Malé Asie stává římskou provincií → Řím se stává velmocí.
Důsledky válek
(Punských válek, makedonských válek, ...)
nová území (Sever Afriky, Hispánie, Makedonie, část Malé Asie ...)
stejně jako v Řecku dochází k dovozu levného obilí → zemědělci krachují, musí se přeorientovat na víno, olivy; vzrostl počet bezzemků
bezzemci mířili do Říma (města) – někteří z nich pracovali; další, kteří mohli volit, se nechali od kandidátů platit za to, že jim dají hlas
vzrostl počet otroků – váleční zajatci, dlužní otroci
odehrávaly se i vzpoury otroků (např. Spartakovo povstání)
nedostávalo se vojáků do občanské armády
Spartakovo povstání
otroci, které vedl Spartakus utekli do Kaldery, kde rabovali. Jedna římská legie je obklíčila a chtěla je vyhladovět; otroci jim ale vpadli do zad a pobili je – poté měli zbraně; přidávali se k nim další otroci
po několika úspeších je Spartakova armáda poražena; otroci byli ukřižováni podél silnice
Tyto problémy se musí řešit
nejznámějšími reformátory byli bratři Gracchové – Tiberius a Gaius
Tiberius prosadil pozemkovou reformu – přerozdělování pozemků
Tuto reformu ale nemohl prosadit za 1 rok (1 funkční období) a proto na tribun lidu kandidoval znovu – latifundisté (velkostatkáři) a ti nejbohatší ho ale odstranili
O deset let později se tribunem lidu stal jeho bratr Gaius
Gaius prodával těm nejchudším obilí za velmi malou cenu; také chtěl přidělovat občanství i lidem v provinciích
Nakonec byl také buďto zavražděn, nebo dohnán k sebevraždě; po jeho smrti se zavedené reformy postupně zrušily → reformy bratří Gracchů neuspěly
Dalším problémem byla armáda – Gaius Marius zavedl žoldnéřskou armádu (být v armádě už neznamenalo jen čest a povinnost, ale i peníze) – vojáci dostávali plat, po propuštění z armády byli zabezpečeni (byli odškodněni přídělem půdy)
Gaius Marius také začal do armády přijímat bezzemky
Armáda byla rozdělena na legie (3–6 tisíc, byla buď lehká nebo těžká), poté byly ještě pomocné oddíly (kde byli různí řemeslníci – ti např. vytvářeli tábory)
každá legie měla své symboly
vojáci měli tvrdý výcvik, disciplínu
porušení disciplíny se přísně trestalo (decimace – když vojáci neprojevili dostatek odvahy, byl každý desátý popraven – exemplární potrestání)
V Římě se mění rozvrstvení společnosti – vznikají nové vrstvy – nobilita (lidé, kteří byli schopní, podnikali, zasahovali do politiky)
Vznikly dva politické směry – optimáti a populárové
optimáti pocházeli většinou z vyšších vrstev, opírali se o senát a latifundisty; nechtěli toho moc změnit (byli v podstatě konzervativci) – např. Sulla
populárové měli své stoupence ve středních vrstvách, chtěli reformy; opírali se o lidové shromáždění, pomáhal jim tribun lidu; např. Gaius Marius
Sulla a Gaius Marius, jakožto vůdci těchto stran, proti sobě vedli jakýsi konkurenční boj
pontský král se vzepřel proti Římu, tito dva vůdci stran, kteří byli i vojevůdci, se dohadovali o moc. Jelikož Gaius Marius umírá, Sulla nemá konkurenci a po poražení pontského krále se r. 82 př.n.l. stává diktátorem – Sullova diktatura
v době krize sice měli Římané diktátora, ten však byl jen na krátkou dobu; Sulla se jmenoval diktátorem na dobu neomezenou
Sulla se snažil zbavit nepohodlných lidí – stoupencí Gaia Maria a populárů – vytvořil proskripci – seznam těchto nepohodlných lidí, kdokoli na tomto seznamu mohl být beztrestně zbaven majetku a zabit
Sullovi se také nehodil tribun lidu, proto ho zrušil; také zvýšil počet senátorů
Sullova diktatura naštěstí netrvá dlouho – roku 79 př.n.l. abdikuje
Republika už je přežitá, vláda jednoho člověka se také neosvědčila – roku 60 př.n.l. se rodí zvláštní forma vlády – triumvirát – vláda tří lidí
v 1. triumvirátu byly tři osoby – Caesar, Pompeius a Crassus
Gaius Julius Caesar – byl považován za mozek a duši triumvirátu
Crassus – zvítězil nad Spartakovo povstáním; do triumvirátu přinesl i peníze
dohodli se, že Caesar bude konzulem, po uplynutí jeho funkčního období se vystřídají
mezitím se ale udály nepokoje ve Francii, kam byl Caesar poslán – sice tam měl být 5 let, nakonec tam ale strávil 9 let – popsal Galy, jejich zvyky, to jak bojují.
Posledním galským vůdcem, který vedl odpor, byl Vercingetorix. Nakonec byl i ten poražen a odvlečen do Říma, tím byli poraženi i Galové.
Caesar se zase vrátil do Říma, Crassus a Pompeius se dohodli, že budou konzulové oba. Po uplynutí funkčního období si chtěli rozdělit sféry vlivu; Crassus je však na tažení zabit. Zbývající dva bojují o moc. Caesar se nakonec rozhodl, že potáhne na Řím (váhal, zda to udělat, protože tím by rozpoutal občanskou válku – tehdy prý pronesl ono slavné kostky jsou vrženy – alea iacta est; nakonec na Řím táhl, občanskou válku zahájil překročením říčky Rubicon)
Ze tří mužů zbyl jen Caesar (slovo cézar se stalo označením samovládce, neomezeného císaře)
Caesar narozdíl od Sully nepronásledoval své politické odpůrce
snažil se zaměstnat bezzemky a nejchudší – zadával státní zakázky
uděloval občanství
zavedl juliánský kalendář – celý rok měl 365 dní, každý čtvrtý rok se vkládal jeden den (tento kalendář nebyl úplně přesný – my nyní používáme gregoriánský kalendář)
Caesar sepsal mnoho materiálů, byl výborný řečník
mnoho věcí nestihl – chtěl sepsat římské právo, prokopat průplav přes Korintskou šíji; proslýchalo se, že chce přenést sídlo do Alexandrie
Caesar si ale získával i nepřátele – 15. března roku 44 př.n.l. byl zavražděn
V nastálém zmatku se moci chopil Marcus Antonius, ten si zajistil podporu Lepida
Caesar však v závěti určil nástupcem svého pravnuka Octaviana
nakonec se Marcus Antonius, Lepidus a Octavianus dohodli, a roku 43 př.n.l. uzavřeli druhý triumvirát – ten si nechali oficiálně schválit
opět zavedli proskripce (seznam nepřátel, které mohl kdokoliv beztrestně zabít)
Rozhodli, že si rozdělí sféry vlivu – Octavianus dostal Itálii, Lepidus měl Afriku a Antonius východní provincie
Lepidus byl zatlačen do pozadí; po jeho smrti zbylí dva bojovali o moc
Marcus Antonius se sblížil s Kleopatrou, bojoval proti Octavianovi; po prohře spáchali sebevraždu → Octavianus se stal jediným vládcem Říma
Roku 31 př.n.l. končí období Římské republiky
Doba císařství
27 př.n.l. – 476 n.l. (zánik Západořímské říše)
celé toto období můžeme rozdělit na principát (rané císařství) a dominát (pozdní císařství)
Rané císařství
Octavianus upevnil svou pozici a získal přívržence. Roku 27 př.n.l. předstoupil před senát a naoko prohlásil, že odstupuje a chce zachovat republiku.
Octavianus se pak nechal senátem přemluvit, aby na svém místě zůstal – nikdo ho tak nemohl nařknout, že uzurpuje moc
Octavianus se tedy stal císařem, zachoval však senát, ten však neměl skutečnou moc
princeps inter pares – přední mezi rovnými, princeps se nechal Octavianus oslovovat, podle toho se říká principát
principát – neomezená vláda jednoho člověka se zachováním republíkánských institucí (jako např. senát)
Octavianus se také nechal oslovovat vznešený – Augustus, to se stalo jeho jménem
Vládl 27 př.n.l. – 14 n.l.
získal ještě další tituly a funkce – Otec vlasti (Pater patrie), byl diktátorem, zastával úřed konzula, měl titul tribuna lidu, byl nejvyšším knězem (pontifex maximus)
udělal čistku v senátu, dosadil své stoupence; zreorganizoval správu impéria
rozdělil pokladnu na státní a císařskou
budoval vojsko – 25 legií
vytvořil elitní oddíl – pretoriánskou gardu – to byla jeho "ochranka"
vojenští vysloužilci byli zabezpečeni (dostávali půdu, atd.)
podporoval kulturu – o době jeho vlády se mluví jako o zlaté éře římské kultury
kromě výstavby paláců a vzniku výtvarných děl byly např. i silnice
byly budovány i provincie
nedobýval další území, zabezpečil však hranice – musel bojovat na hranicích s Germány (Markomani, Kvádové)
Germánům se dokonce podařilo Římany roku 9 n.l. porazit v Teutoburském lese – Germáni zlikvidovali tři římské legie; nakonec se ale situace na hranicích zmírnila
Augustus odvozoval svůj původ od Juliovské dynastie, ale i od Claudiovské dynastie; vládou Augusta tedy nastává období vlády Juliovsko-claudiovské dynastie
Po Augustově smrti nastupuje Tiberius – ten byl jako mladý adoptován právě Augustem
Tiberius jako velitel potlačil různá povstání; zvýšil armádě žold, čímž zklidnil situaci
musel zavést úsporná opatření – zpoplatnil, co se dalo, stíhal korupci
postihl ho však stihomam – obával se atentátu, začal odstraňovat lidi kolem sebe
Po Tiberiovi nastupuje Caligula
jeho vláda vypadala zezačátku slibně – např. povolil návrat lidí uvržených do vyhnanství Augustem
poté bohužel začal projevovat sadistické sklony, nechal vraždit své odpůrce (i domnělé) i členy své rodiny
choval se opravdu velmi podivně – např. chtěl, aby byl jeho kůň senátorem; pokud ho někdo předjel s vozem, byl zabit; atd.
nakonec byl zavražděn svou pretoriánskou gardou
dalším císařem byl Claudius
ten opět dobýval nová území
budoval dokonale fungující úřednický aparát
budoval silnice, cesty atd.
za jeho vlády probíhaly nejkrutější gladiátorské hry
oženil se s ženou volnějších mravů (což o ní nevěděl), poté, co se dozvěděl o její nevěře, jí donutil k sebevraždě
Claudius si nedal pokoj a oženil se se svou vzdálenou příbuznou. Ona a její syn pak Claudia zavraždili
Syn Claudiovy manželky, Nero, se pak stal dalším císařem
U Nera se projevovaly podobné známky šílenství jako u Caliguly – trpěl stihomamem, zbavoval se svých přátel i nepřátel
údajně i zapálil Řím; poté zahájil útok proti domnělým žhářům – křesťanům a židům
jelikož se musel Řím obnovit, zvýšily se i daně
Nakonec byl donucen k sebevraždě
Poté na chvíli zavládly boje o moc, nakonec se k moci dostala dynastie Flaviovců
Prvním vládnoucím Flaviovcem byl Vespasianus, ten obnovil Řím, potlačil povstání v Judei
Po Vespasianovo smrti nastupuje jeho syn Titus
za jeho vlády došlo k výbuchu Vesuvu – byly zasypány např. Pompeje, Herkulaneum
Po Titovi nastoupil Domitianus, ten měl rovněž sklony k šílenství; upevnil pozice v Británii, Germánii; budoval valy
Domitianus byl zavražděn, po něm senát zvolil Nervu
Ten adoptoval Traiana, čímž začíná tzv. období adoptivních císařů – doba hospodářského rozkvětu a expanze
Traian udržel pořádek uvnitř říše, za jeho vlády dosáhlo impérium největší rozlohy vůbec (dobyl většinu Británie, dnešní Turecko až k Babylonii)
limes Romanus – jakási hranice, podél které byly římské tábory a valy; vedla napříč Evropou
Traianovým nástupcem byl Hadrianus, ten se vzdal některých neklidných území na východě; za své vlády cestoval (navštívená města pak podporoval)
Hadriánův val – na hranicích Skotska a Anglie
Markus Aurelius byl sice jeden z nejlepších císařů, za jeho vlády však Řím napadali Parthové a germánské kmeny (a to zejména Markomani a Kvádové)
Parthové byli poraženi, s Germány se vedly markomanské války (v jejichž průbehu se římské legie dostaly až na naše území)
při boji s Kvády měli Římané údajně na mále – dostali se do obklíčení, Kvádové je chtěli nechat zemřít žízní – pak ale začalo pršet a Římáné s obnovenou bojovností Kvády porazili
Poslední dynastií období principátu byli Severovci; za jejich vlády už se projevovala krize impéria, císaři se jí snažili bránit – posilovali centrální moc, pečovali o armádu
Roku 212 byl vydán edikt, který uděloval občanství všem svobodným obyvatelům → do státní pokladny plynuly větší příjmy
krize se však prohlubovala
Krize impéria
během 2. století probíhal rozmach římského impéria
vznikaly a vzkvétaly provincie (moho císařů byli provinciálové – nepocházeli z Říma)
v impériu bylo mnoho hospodářských a obchodních vazeb, drželo pohromadě
na správní úředníky v provinciích bylo přísně dohlíženo (narozdíl od období republiky)
v provinciích se stavěly silnice, města byla vybavenější → Řím ztrácel své výsadní postavení
V zemědělství se uplatňoval kolonát (velkostatkáři pronajímali půdu) – ten se však časem začal dostávat do krize – kolónům (nájemcům) byla přidělována špatná půda → nemohli dostát svým závazkům → upadali do dluhů → majitelé jim bránili odejít, kolóni se dostávali do závislosti na velkostatkářích, jejich postavení bylo podobné otrokům, i když byli svobodní občané
Výsledkem byl úpadek zemědělství, na venkově začala převládat naturální směna nad pěněžní
krize zemědělství zasáhla i řemeslo a obchod
prohlubovaly se rozdíly mezi bohatými (honestiores, vyšší úředníci, důstojníci a senátoři) a chudými (humiliores – všichni ostatní)
humiliores se dostávali na úroveň otroků (také se s nimi spojovali při různých povstáních)
pro honestiores a humiliores také byly odlišné zákony – bohatí mohli být přinejhorším vyhnáni, chudí byli posíláni do dolů a zabíjeni
občanství nemělo takový význam, větší roli měl majetek
problémem bylo udržování úředního aparátu a vojska – státní příjmy tyto výdaje nedokázaly pokrýt
Po zavraždění posledního Severovce se panovníci střídali velmi rychle – byli to tzv. vojenští císaři (velitelé povoláváni svými legiemi)
drtivá věštšina těchto císařů byla zavražděna, průměrně se u moci udrželi jen 2-3 roky
žádný z těchto císařů nemohl za tak krátkou dobu něco změnit na krizi; kromě nedostatku času na to ani neměli schopnosti – byli to vojáci dbající jen o svou legii
Na Římskou říši útočí Germáni, Gótové, Peršané, ...
Křesťanství
slovo pochází z řeckého christos
Svatá trojice – Otec, Syn a Duch Svatý
symbolem křesťanství je kříž
je to monoteistické náboženství (uctívají jednoho boha)
symbolem křešťanského Boha je "vševidoucí oko" (jakási pyramida s okem)
na křesťanství přecházeli nejprve chudší obyvatelé, poté i bohatí
křesťané věří ve věčný posmrtný život (pokud člověk dodržuje jistá pravidla, dostane se po smrti do Ráje)
dalším znakem křesťanství je láska k bližnímu
Římané neměli křesťany moc v lásce – Římští císaři se nechali zvát bohy, křesťané uznávali však jen jejich jediného Boha
křesťané také neuznávali bojování, tudíž nebyli Římské říši moc k užitku
křešťané vycházejí ze Starého zákona; sepsali také Nový zákon (ten začíná narozením Ježíše Krista)
Ježíš se narodil Marii a Josefovi; někde kolem roku 0 (odhaduje se na 4 př.n.l.); zemřel, když mu bylo 30 (podle Bible 33)
Pozdní císařství
neboli dominát
284 – 395
prvním císařem byl Diocletianus
nechal potrestat vrahy předchozího císaře
chtěl ukázat, že je i zodpovědným politikem
nechal se oslovovat dominus et deus (pán a bůh) – od toho i název období
nechával se adorovat (adorace – zbožňování)
jmenoval i své spoluvládce – Řím se rozdělil, každý vladař dostal jeho část → vznikla tetrarchie – vláda čtyř nezávislých vládců
sídlo Římské říše bylo pořád v Římě
Diocletianus nechal razit zlaté a stříbrné mince
určil maximální a minimální mzdu, stanovil hranice cen potravin
změnil daňový systém – zavedl daň z hlavy (každý člověk musel platit)
na volné pozemky dosazoval barbary (cizince, barbary nazývali Římané každého, jehož jazyku nerozuměli)
rozdělil celou Říši na diecéze
pronásledoval křesťany, prosazoval Římské náboženství
po smrti Diocletiana nastupuje Constantinus (vládl v letech 306–337); ten schválil šíření křesťanství (křesťané ho dokonce prohlásili za svatého)
v roce 313 vydal Edikt Milánský – tímto ediktem zrovnoprávnil křesťanství se všemi dalšími náboženstvími
Constatinus svolal v roce 325 koncil v Níkaii – zde byla domluvena základní církevní dogmata (dogma – soubor již daných tvrzení, o kterých se nediskutuje, ale považují se za nezpochybnitelnou pravdu, zpochybňováním těchto dogmat člověk vlastně zpochybňoval celé křesťanství)
cokoli, co se odlišuje od dogmat, je hereze, neboli kacířství
diskutovalo se např., zda je Bůh otec, nebo syn
Constantinus přenesl sídlo z Říma do Constantinopole (dřívější Byzantion, Slované ho nazývali Cařihrad, dnešní Istanbul)
na Římskou říši útočí různé kmeny – Vizigóti, Ostrogóti, Hunové
dále se šíří křesťanství – císař Theodosius prohlásil křesťanství za jediné náboženství (a římské náboženství bylo považováno za pohanské)
císař Honorius přenesl centrum Říma do Ravenny (města na severu Itálie)
Město Řím bylo vypleněno Vizigóty, další oblasti byly napadány
Vandalové také vyplenili město Řím (podle nich se pak vžil výraz vandal)
poslední římský císař Romulus byl zbaven moci, existence Říma tak končí roku 476.
Kultura
Přejímali z různých jiných kultur (Řekové, Egypťané, Etruskové, …)
kopírovali – dělali kopie řeckých soch
měli mnoho užitných staveb (akvaduky, lázně, …)
zanechali velké kulturní dědictví
latina (byla základem různých románských jazyků; odborné názvosloví)
římské číslice; římské písmo (převzali ho od Řeků, ti ho zase převzali od féničanů)
narozdíl od Řeků se už Římané tolik nevěnovali vázám
Architektura
od Řeků převzali sloupy a chrámy, od Etrusků převzali klenbu
Pantheon – chrám všech bohů (neplést s Řeckým Parthenonem)
dokonale vybudované silnice
akvadukty (vodovody), kloaky (stoky), chrámy, atriové domy (atrium byla místnost s otvorem ve střeše), jídelny
fórum – náměstí, tržnice, baziliky (místo, kde zasedali úředníci)
triumfální oblouky
thermy (lázně) – Caracallovy
amfiteátry, arény
největší arénou v Římě je Colloseum – mělo tři poschodí; dala se tam vyměnit podlaha
Sochařství
kopie Řeckých soch, dovedli do dokonalosti umění portrétů
dělali busty, jezdecké sochy
časté bylo zobrazování státníků; dělali i sochy svých předků
reliéfy – výzdoba sloupů
Malířství
mozaiky – nástěnné, na podlahách
Náboženství
Přejímali bohy od Řeků – bohové měli podobnou roli, ale jiná jména (Zeus–Jupiter, Árés–Mars, ...)
stejně jako Řekové měli Římané různé rituály a tradice – pokud někomu vyhlašovali válku, speciální úředník – fetial zabodl kopí do nepřátelské půdy (údajně prý i prodávali půdu cizímu státu (stačilo třeba 2x2m), aby kvůli vyhlašování války nemusel fetial jezdit takovou dálku)